Říkáte, že jste se už ve dvanácti rozhodla napsat příběh vlastního života. Co jste chtěla tehdy vypovědět?

Četla jsem knihu Už nejsem vaše dcera od Karin Jäckelové, v níž dívka popisuje dětství, které bylo opravdu hororové. Proti tomu je můj osud slabý odvar. Stejně jsem si ale říkala, proč o něm nenapsat? Dneska už vím, že něco dokážu, a kdyby se s mým příběhem ztotožnily děti v dětských domovech, třeba by jim mohl dodat sebevědomí.

Takže jste měla už ve dvanácti představu kariéry?

Samozřejmě. Byla jsem přesvědčená, že něčeho dosáhnu. Stejně tak můj život vnímá bratr. Věděla jsem, že si druhou polovinu života uděláme co nejlepší.

Čím jste chtěla být?

Od malička jsem se ráda nakrucovala tetám před kamerou, pózovala před fotoaparátem. Toužila jsem být princeznou, kterou lidé mají rádi, obdivují ji. Sebevědomí mi tehdy chybělo, ale chtěla jsem sobě i ostatním dokázat, že nejsem tak hrozná. Snila jsem, že budu světová modelka, což mi docela dlouho vydrželo. Vlastně donedávna. Teď už jsou priority života jiné.

Kdy jste si uvědomila, že je něco v nepořádku, že vaše matka propadla drogám?

Nějakou dobu to trvalo. Čtyřleté holčičce, která se dostane do dětského domova, to nedochází. Postupem času si uvědomíte, že jste s dalšími opuštěnými dětmi a že vaše příběhy si jsou dost podobné. Začnete pak chodit do školy a najednou zjistíte, že je vlastně všechno špatně. Maminka i tatínek by měli být s vámi.

Otázky začaly v osmi devíti, kdy máma psala dopisy a slibovala, co a jak bude. Táta o ní nikdy nemluvil. Přesto jsem neměla pocit, že jsem nějaká chudinka, která by se měla litovat. Sama přemýšlím nad tím, že je zvláštní, že jsem si nepřipadala ochuzená. Jen mi chyběl jeden člověk, který by měl být u mě.

V knize píšete o pochybnostech, kdy člověk uvažuje, jestli si všechno nezavinil sám. Kdy jste se zbavila určitého pocitu viny?

Žiju s ním stále. Kolikrát se o tom musím přesvědčovat i dnes. Všechna zloba a smutek směřovaly k mé osobě. Začala jsem na svém sebevědomí, na osobním rozvoji pracovat až tak kolem jedenadvacátého roku, kdy jsem se rozhodla, že nebudu smolař a život si změním. Důležité je odpuštění nejen sobě, ale i lidem kolem. Je ještě dlouhá cesta přede mnou, ale už i za mnou. Jsem přesvědčená, že jsem byla v domově proto, abych zkušenost dostala, mohla o ní mluvit, pomoci druhým a sama se dostala dál.

Jaké si člověk vytváří jistoty, od nichž se může postupně odrážet?

Upřímně řečeno, pro mě je dneska jediná jistota vědomí nejistoty. Jistotou byl můj bratr, který se pak rozhodl žít s otcem. Uvědomuju si, že se upínám na lidi a snažím se vytvořit jistotu v nich, chtěla bych je až majetnicky vlastnit.

Tím ale omezuju nejen je, ale i sebe. Dnes vím, že je důležité mít dobrý vztah sám se sebou. Mít domov v sobě.

Říkáte, že jste v knize maximálně upřímná. Měla jste nějaké hranice?

Kladla jsem si otázku, jestli je třeba všechny bolesti a bolístky otevřít. Uvědomila jsem si však, pro koho píšu. Byla bych moc ráda, aby se další děti v mém příběhu, který je třeba ještě slabší než jejich, našly.

Proto jsem se chtěla vrátit do onoho věku, do tehdejších pocitů, což nebylo lehké. Je to zranitelné téma, já sama jsem zranitelná. Myslím si ale, že se ukazuju lidem taková, jaká jsem. Chci jim předat kus sebe. Budu ráda, když mě přijmou. Já sama jsem to už dokázala.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: