V budově se dobře vyznal, protože krátkou dobu tam pracoval jako pomocník sklenáře a podílel se na instalaci tabulí skla, které chránily nejcennější exponáty před možnými vandaly.

V pondělí 21. srpna 1911 ráno, když bylo muzeum pro veřejnost zavřené a o jeho ochranu se staralo jen nějakých deset strážných, se Peruggio oblékl do pláště, který nosili zaměstnanci zabývající se údržbou muzea. Poté vyrazil přímo do sbírky italského malířství a sundal ze stěny Monu Lisu, nejslavnější portrét Leonarda da Vinciho. Šlo to snadno. První alarmy totiž byly v obrazárnách zavedeny až o mnoho let později.

Štěstí mu přálo

S malbou o rozměrech 53 x 77 centimetrů se dostal až na služební schodiště vyhrazené pro personál. Nikdo ho cestou nepotkal. V ústraní vyndal z rámu dřevěnou topolovou desku, na které je namalován tento velevzácný portrét manželky florentského obchodníka Francesca del Gioconda. Učinil tehdy chybu, když na ochranném skle z vnitřní strany zanechal otisk prstu. Jinak mu ale štěstí přálo.

Chystal se opustit Louvre bočním vchodem, ale zjistil, že dveře jsou zavřené. Neztratil duchapřítomnost. Z dveří odstranil kliku, sedl si na schody a čekal. Shodou okolností jako první sem dorazil klempíř Sauvet, kterému Peruggia naprosto v klidu řekl, že tam čeká, až někdo poškozené dveře konečně otevře. Řemeslník použil vlastní klíč a chybějící kliku nahradil kleštěmi. Jak snadné! Sauvet byl později vyslýchán policií, ale byl zřejmě tak zaujatý dveřmi, že milého Itala nedokázal ani popsat.

Peruggia vyšel na nábřeží u Seiny a spěchal co nejrychleji domů. Obraz uschoval do dřevěné truhly ve svém malém bytě v ulici de l’Hôpital Saint-Louis. Mona Lisa se asi nikdy ve své historii neocitla v tak neuvěřitelně chudém prostředí. Vincenzo se pohledem do její tváře často kochal, ale nechal si ji jen pro sebe. Ani svojí milence obraz neukázal, ač ho žádala, aby jí řekl, co ve zvláštní bedně pod postelí schovává. Pečlivě vše tajil více než dva roky.

Mona Lisa (La Gioconda)

Mona Lisa (La Gioconda)

FOTO: ČTK

Panika v Louvru

V Louvru se v pondělí 21. srpna 1911 po obraze nikdo nesháněl. Když se pak v úterý otevřelo muzeum pro veřejnost, ptal se po ní akademický malíř Louis Béroud, který si ji chtěl nakreslit. Strážní mu řekli, že Leonarda si zřejmě odnesl někdo z fotografů, aby v depozitáři udělal novou reprodukci. Pak ale vypuklo zděšení. Mona Lisa byla pryč!

Francouzské i světové deníky byly rázem zaplaveny senzačními články. Rojily se nejrůznější spekulace na téma, kdo je vinen. Stojí v pozadí Němci, věční rivalové Francie? Pařížští novináři si nebrali servítky ani vůči ředitelství muzea. Monu Lisu chráníme jako oko v hlavě, ale s výjimkou pondělí, kdy je v Louvru zavřeno, psalo se jízlivě. Policie se dostala pod obrovský tlak. Politici i veřejnost chtěli co nejdříve nějaké hmatatelné výsledky.

Zatčen byl jediný člověk – básník Guillaume Apollinaire, jehož sbírka Alkoholy se stala manifestem moderní literatury. Vyslýchán na policii byl i Apollinairův přítel, malíř Pablo Picasso. Důvody popsali detailně Roland Penrose, Picassův skvělý životopisec, a Fernande Olivierová, která vydala paměti, kde vzpomínala na léta strávená po boku Picassa.

Apollinaire měl jakéhosi sekretáře. Byl jím antverpský rodák Honoré Joseph Géry Pieret, který v Louvru opakovaně ukradl několik starověkých iberských sošek. Prý chtěl svým přátelům dokázat, že nejslavnější muzeum světa není dostatečně chráněno. Prostřednictvím Apollinaira koupil v roce 1907 první kradené věci Picasso, a dokonce je použil jako inspiraci i ke svým raným kubistickým obrazům. Když pak Mona Lisa zmizela z Louvru, propadli Apollinaire i Picasso panice. Co když se přijde i na krádež soch?

Picasso se třásl strachy

Picasso začal kradené plastiky hledat. Jako vždy měl u sebe obrovský nepořádek, protože uklizený ateliér ho prý neinspiroval, takže dost dlouho trvalo, než alespoň jednu ze sošek objevil. S Apollinairem ji strčili do kufru, který chtěli hodit v noci do Seiny. Zvítězilo v nich ale kulturní cítění, takže dílo odnesli do redakce jednoho pařížského žurnálu, aby novináři zajistili jeho anonymní vrácení zpět do Louvru. Gérymu strčili peníze, aby co nejrychleji opustil Paříž a prchl do Bruselu. Nic se ale neutajilo.

Policie dospěla k závěru, že soškami to kdysi začalo a Monou Lisou to nyní skončilo. Takže Apollinaire byl zatčen a o pár dní později předvolali i Picassa. Tajní si pro něj přišli časně ráno. Byl rozespalý, neumytý a Olivierová vzpomínala, že se tak třásl strachem, že nebyl schopen se ani sám obléci. Důvody nedávno objasnil americký profesor Noah Charney: Picasso, jenž sbírku iberské plastiky obdivoval v Louvru už v září 1904, zřejmě přímo inicioval loupež, které se opakovaně dopustil Géry Pieret! Obavy byly na místě.

U výslechu malíř spatřil básníka bledého a strhaného tak, že připomínal lidskou trosku. Picasso tam tvrdil, že Apollinaira vůbec nezná. Mlžil i v dalších věcech, nicméně detektivové byli vůči němu překvapivě vstřícní. Po zodpovězení dotazů mohl odejít domů. Zato Apollinaire strávil několik dní a nocí ve smutně proslulém vězení La Santé. O rychlé propuštění se zasloužil advokát José Théry, který se energicky chopil básníkovy obhajoby.

Zpráva z Florencie

Pařížští detektivové pátrali po Moně Lise marně. Jistá stopa je přivedla do belgického Gentu, kde jakási překupnická banda nabízela Leonarda na prodej, ale stopa se ukázala jako slepá a zřejmě i falešná. Když už se vyšetřování prakticky zastavilo, přišla překvapivá zpráva z Florencie. Italové dopadli zloděje obrazu.

Vincenzo Peruggia, který tak obratně vynesl Monu Lisu z Louvru, se nechal chytit doslova jako malý kluk. Obraz nabídl v listopadu 1913 florentskému obchodníku se starožitnostmi Alfredu Gerimu a chtěl, aby portrét věnoval florentské obrazárně Galleria degli Uffizi, kam podle něj správně patřil. Žádal však zaplacení odměny za tuto (podle něj) vlasteneckou službu ve výši půl miliónu lir, což by v dnešním přepočtu prý bylo asi 1,5 miliónu eur.

Geri ho navštívil společně s ředitelem galerie Giovannim Poggim a Peruggia jim bezelstně Monu Lisu předal k restaurátorskému průzkumu. V ulici Via dei Panzani v hotelu Tripoli, který byl záhy přejmenován na La Giocondu, pak čekal, až mu Geri a Poggi přinesou peníze. Místo nich ale dorazila italská policie.

Peruggia byl v Itálii odsouzen na jeden rok a 15 dní vězení, ale později mu byl trest snížen na pouhých sedm měsíců. Mona Lisa mezitím v lednu 1914 dorazila zpět do Louvru.

Mona Lisa v pařížském Louvru je dnes umístěna za obrovským neprůstřelným sklem a diváci ji mohou spatřit jen z odstupu několika metrů. Prakticky nic z ní nevidí. Vlevo je cedulka upozorňující návštěvníky na možné kapesní krádeže v Louvru.

Mona Lisa v pařížském Louvru je dnes umístěna za obrovským neprůstřelným sklem a diváci ji mohou spatřit jen z odstupu několika metrů. Prakticky nic z ní nevidí. Vlevo je cedulka upozorňující návštěvníky na možné kapesní krádeže v Louvru.

FOTO: Právo - Peter Kováč

Dodnes není jisté, zda krádež Vincenzo Peruggia vymyslel sám nebo k ní byl někým motivován. V tomto ohledu existují dvě hypotézy.

V červnu 1932 vlivný americký novinář Karl Decker publikoval v časopise Saturday Evening Post článek s titulkem Proč a jak Mona Lisa byla ukradena. V něm tvrdil, že Peruggiu si najal argentinský podvodník vystupující jako markýz Eduardo de Valfierno. Podplatil ho, aby obraz zcizil, a pak trpělivě čekal, až se zpráva dostane na přední stránky světového tisku. Mezitím si nechal vyrobit šest profesionálních kopií Mony Lisy, a jakmile se objevila senzační zvěst o krádeži v Louvru, začal prý falzifikáty nabízet v Americe jako originály. Problém je, že však žádná taková kopie nebyla nalezena.

Druhá stopa, kterou nalezl francouzský historik umění Jérôme Coignard, vedla k německému podvodníkovi Otto Rosenbergovi z Kolína nad Rýnem, který se podílel i na překupnictví kradených děl. Německá policie ho sledovala a byla přesvědčena, že má prsty i v krádeži Mony Lisy. Prý Peruggiu v Paříži záměrně ponoukal, aby vzal Francouzům to, co vlastně patří Italům, a po úspěšné krádeži mu chtěl za tučnou provizi dopomoci k prodeji obrazu.

Ať to bylo jakkoliv, je naprosto zřejmé, že chudý Ital měl Leonarda doma více než dva roky, aniž o něj někdo projevil zájem. Takže to byla až jeho vlastní iniciativa, že se koncem listopadu 1913 obrátil na florentského starožitníka Geriho, který mu vyšel vstříc. Peruggia snad opravdu věřil, že mu Itálie za tento čin postaví pomník. Jeho smrti v říjnu 1925 si však nikdo nepovšiml. Jen Mona Lisa se v Louvru nad tím vším tajemně usmívá.