Jak dlouho jste ten nápad nosil v hlavě?

Velice dlouho. O písničkách Osvobozeného divadla vím samozřejmě dávno, ale první myšlenka natočit je přišla asi před patnácti lety. Uměl jsem jich tehdy asi pět nebo šest, což je na CD docela málo, a tak jsem si řekl, že bych je mohl doplnit nějakými svými, které jsem napsal pod vlivem hudby Jaroslava Ježka.

Brzy mi naštěstí došlo, že dávat vedle sebe Ježkovy a mé skladby byl nápad velice zpupný. Uvědomil jsem si, že pokud budu chtít nějaké podobné album natočit a nabídnout, budu se muset bezpodmínečně naučit Ježkových písniček víc. Vybral jsem si jich tedy patnáct a myslím, že jsem tím vyzobal pro sebe to nejlepší pro způsob prezentace, který jsem si zvolil.

Jak byste ten způsob popsal?

Zatímco jiní šli cestou velkého zvuku, velkého hlasu a velkých aranžmá, já hledal cestu prostší a šel jsem rovnou za písničkou. Přejít ale na tento způsob doprovodu pro mě bylo těžké. Do té doby jsme s Michaelem Janíkem hráli písničky podstatně jednodušší, a tři až čtyři akordy nám bohatě postačily. Navíc jsme byli dva, takže jsme si po instrumentální stránce u složitějších písní vypomohli.

Když jsem se ale pustil do doprovodu Ježkových písní, musel jsem zkrátka hodně přidat a mnohem více cvičit. Trvalo mi to dost dlouho, první písničku Svět naruby jsem jakžtakž zvládl a mohl zahrát na jevišti bez trémy a pocitu, že každou chvíli přijde nějaká katastrofa, asi tak po čtyřech měsících.

Miroslav Paleček už si vybral další Ježkovy písně ke zpracování.

Miroslav Paleček už si vybral další Ježkovy písně ke zpracování.

FOTO: Barbora Hrdá

Proč s vámi na Ježkových písničkách nespolupracoval Michael Janík?

Zřejmě jim nepropadl tolik jako já. Na našich koncertech mi v některých písních pomohl, ale já jsem chtěl víc. Ježkova hudba mě ovlivnila na další léta, pořád to trvá, a nejspíš se i podepsala na mé další tvorbě.

Co přesně ve vašem případě znamená psaní pod vlivem tvorby Ježka, Voskovce a Wericha?

Byl jsem osloven jak nevšedními obraty v textech, tak bohatou harmonií a melodičností jejich písniček. Vezměme si například naši píseň Hotýlek, ta vznikla pod vlivem hudby Jaroslava Ježka, a k tomu mě inspiroval především Michael. Když mi totiž při čtení jeho melodického textu současně v hlavě zněla melodie, tak jsem si uvědomil, že kdybych neznal Ježkovu tvorbu, možná bych to takhle nezpracoval.

Co je na písních Jaroslava Ježka pro vás tak přitažlivé?

Zpočátku mě oslovily nadčasové texty. Objevil jsem je ve zpěvníčku svého staršího bratra Venouška. Byly úplně jiné než ty, které jsem tenkrát poslouchal z rozhlasu po drátě. Například písně Civilizace, Tmavomodrý svět, Klobouk ve křoví, Ezop a brabenec a další mě ohromují dodnes.

V písničkách na desce Ježkárny jsou použity především váš hlas a kytara. Měl jste někdy pocit, že to nestačí?

Když už jsem se konečně dostal k tomu písně nahrát a jejich konečná podoba v mém provedení nabývala jasnějších rysů, uvědomil jsem si, že co je dostačující pro živé vystoupení, tedy kytara a zpěv, je málo na album. Chtěl jsem, aby to byly jednoduché a přehledné nahrávky, ale zároveň jsem si přál, aby komplikovanějším zpracováním neztratily radost z písničkaření, hravosti textů a barvité harmonie. Proto jsme po dohodě s Pavlem Fořtem písně lehounce osvěžili dalšími kytarami, baskytarou, akordeonem, vlastní imitací jazzové trubky koutkem úst a také pilou, na kterou asi ve čtyřech písních hraje Petr Dopita.

Budete teď na koncertech zpívat pouze Ježkovy písně?

To určitě ne. Mám je ve svém repertoáru už hodně dlouho a na vystoupeních jich vždycky tak pět až šest zazpívám a čas od času je i obměním. Posluchači ale chtějí slyšet i mé starší skladby, například Prodavače limonád, Hele lidi, Na věky tu přeci nejsi a podobně. Pak přidám i pár svých novějších.

Máte ještě nějakého dalšího oblíbence, jehož písničky byste si troufl zpracovat podobně jako Ježkovy?

Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel. Jen tak pro zajímavost jsem si udělal seznam dalších patnácti šestnácti Ježkových písní, kdybych měl náhodou ještě někdy chuť je zpracovat a nahrát, ale nevím. Pak už přicházejí do úvahy jen písně Karla Hašlera, které už ale nazpívala řada zpěváků i herců, nebo písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. To už ale přenechám mladším.

Prostě bych si žádného dalšího autora nevybral. Ježek, Voskovec a Werich jsou pro mě něco jako první čeští folkoví písničkáři, kteří dokázali svým projevem a obsahem diváky oslovit, pobavit a ještě okomentovat svět kolem. Neustále jsem v úžasu z toho, jak nadčasové písničky uměli ve třicátých letech minulého století napsat.