Oba televizní kusy zahájily těsně nad miliónovou hranicí, spolu pod ni i klesly. Výsledky po třetí společné neděli sice prozradí peoplemetry až dnes, ale s nemalou šancí na úspěch se dá předvídat, že nůžky mezi nimi se na rozloučenou příliš nerozevřely.

Každá z novinek sice míří k jinému žánru a na jiné publikum, přesto nelze vyloučit, že oslovují podobný typ diváka, protože v jedné rovině se přece jen potkávají. I když u Reportérky jde částečně o kouzlo nechtěného.

Všechny moje lásky jsou seriál prvoplánově ženský a patřičně uslzený a bezostyšně přitom těží z přímočarého konceptu, když si v něm zajištěná vdova hledá partnera podle seznamu všech bývalých milenců. Jak jinak než podle posledního přání zemřelého manžela, upejpavě a s přemírou zamyšlených pohledů do dáli a vzdycháním nad rodinným albem.

(S přibývajícími díly zmíněných jevů sice nepatrně ubývá, přesto role Veroniky Žilkové nebude patřit k těm „pěkným“, jak o ní veřejně mluví, a její výkon k těm ceněným. Zařadil se hned na opačný konec spektra a ani sledovanost na tom nic nezmění.)

Po třetím díle Reportérky, k níž už má scenárista Josef Klíma napsaných dalších deset dílů, bohužel stále platí první dojmy: místo aby se žurnalistický triptych věnoval hlavně jednotlivým kauzám, jak sliboval, nadbytečně a na jejich úkor řeší dění v redakci.

Potíže přitom líčí se zjednodušením a nadsázkou hodnou právě ženských seriálů, a tak zákulisní intriky, podrazy i obyčejné malé animozity nabývají na obrazovce monstrózních rozměrů a vycházejí tak vstříc přesně tomu senzacechtivému puzení, které nutí diváky sledovat nekonečné ženské opusy, kde dovede způsobit rodinnou katastrofu dokonce i sousedský spor o psí hovínko. Přesně tak jako v nejnovějším seriálu Primy, kde se dotyčný motiv ještě ozdobí mašličkou.

Právě kvůli tomuhle lidskému bažení po vzrušujícím zveličování ničeho se však taky čte bulvární tisk, což dobře ví kdejaký mladý floutek, který v Reportérce mává marketingovými průzkumy, okázale přitom kašle na profesní zásady a dere se vzhůru po zádech čestných novinářských bardů, jakým je alter ego Josefa Klímy, novinář Karel Vlach.

Reportérka tak paradoxně oslovuje publikum právě ve stejné tónině, v níž její autor i hlavní hrdina spatřují zkázu seriózní žurnalistiky.

Sám scenárista na tom sice má svůj díl, ale k výsledku výrazně přispěl režisér Dan Svátek, když se zachoval podobně jako začínající novinářka v úvodním díle: jakmile příběh ukázal slabiny, prostě ho „trochu našlehal“. Přesněji řečeno přešlehal a nevšiml si, že ze schematicky vyznívající předlohy vyrábí karikaturu a bezděčně budí smích.