Akce pořádaná Anonymní společností malířů, sochařů a grafiků začala krátce před oficiálním salonem, pravidelnou veřejnou přehlídkou výtvarného umění ve Francii. Vstupné bylo jeden frank, katalog, což byl jen seznam autorů a názvů děl, stál padesát centimů. Výstava byla otevřena od 10 do 18 hodin a - což byla novinka - také večer od 20 do 22 hodin. Navštívilo ji asi tři a půl tisíce zvědavých diváků a mezi nimi i několik žurnalistů.

Claude Monet Imprese - východ slunce; pařížské Musée Marmottan minulý rok iniciovalo obsáhlý výzkum nejslavnějšího z impresionistických obrazů.

Claude Monet Imprese - východ slunce; pařížské Musée Marmottan minulý rok iniciovalo obsáhlý výzkum nejslavnějšího z impresionistických obrazů.

FOTO: Repro z knihy Monet’s Impression, Sunrise: The Biography of a Painting, Paříž 2014

Jejich kritiky byly povětšinou jízlivé, ale rozhodně ne všechny negativní. Mezi nimi vynikl poměrně rozsáhlý článek, který napsal Louis Leroy a 25. dubna ho publikoval v časopisu Le Charivari pod názvem Výstava impresionistů. Impresionismus chápal jako nadávku a podnětem k tomu se mu stal právě Monetův obraz Imprese - východ slunce.

Marina s delší tradicí

Monetův obraz představoval to, čemu se ve Francii říkalo marina - obraz moře. V tomto případě šlo o moderní přístav Le Havre, který umělce inspiroval hned k několika dílům, které maloval ráno i večer. Východy či západy slunce nad přístavem zaujaly jako téma už francouzského barokního umělce Clauda Lorraina, který je maloval v Římě, a poté se vozily jeho zákazníkům do Francie.

Monet měl i další předchůdce, zejména anglického romantika Josepha Mallorda Williama Turnera, jehož obrazy znal z Londýna, kde společně s Pisarrem pobýval za francouzsko-pruské války. Obdivoval Turnerův zájem o světlo, barvy i volnou techniku olejomalby, která vyvolávala dojem lehkosti, jakou má akvarel. Inspiraci nabídl i Eugéne-Louis Boudin, o šestnáct let starší Monetův přítel, který ho na pobřeží Normandie přivedl k malování v plenéru, tedy ke tvorbě přímo tváří v tvář přírodnímu motivu.

Monet se z Londýna vrátil přes Holandsko v závěru roku 1871 a usadil se v Argenteuil, městečku západně od Paříže. Pilně tam tvořil. Udělal si dokonce ateliér na lodi, aby byl svým zamilovaným motivům s řekou Seinou co nejblíže.

Do Le Havru, kde kdysi prožil mládí, to měl po tehdejší železnici zhruba čtyři hodiny. Kdy tam vyjel, aby vytvořil ono klíčové dílo impresionismu, bylo záhadou, kterou rozřešili až loni odborníci na umění i astronomii a fakta publikovali v knize vydané koncem roku 2014 pařížským Musée Marmottan, které obraz vlastní.

Monet namaloval v roce 1872 v Le Havre ještě tento druhý obraz, který je dnes ve sbírkách Getty Musea v Los Angeles.

Monet namaloval v roce 1872 v Le Havre ještě tento druhý obraz, který je dnes ve sbírkách Getty Musea v Los Angeles.

FOTO: Repro z knihy Monet’s Impression, Sunrise: The Biography of a Painting, Paříž 2014

Monet namaloval Impresi rychle, patrně na jeden zátah. Mnohé zůstalo jen ve velmi skicovité podobě, což dodnes překvapí každého, kdo spatří originál. Na žádné reprodukci to tak nevypadá a člověk se ani nediví kritiku Leroyovi, který to považoval za pouhou impresi - tedy v jeho pojedí odsouzeníhodnou dojmologii. Navzdory tomu všemu obraz dosti přesně reprodukuje rozpoznatelné části přístavu, které Monet štětcem načrtl.

A díky tomu můžeme přesně určit místo, ze kterého byl obraz malován. Šlo o hotel umístěný na nábřeží nazvaném tehdy Grand Quai, později přejmenovaném na Quai de Southampton. Budova tehdy zabírala stavební objekty s popisnými čísly 41, 43 a 45, což dohromady tvořilo Grand hotel de l’Amirauté et de Paris.

Ateliér v hotelovém pokoji

Hotel měl dobrou polohu. Přímo před ním se rozkládal vnitřní přístav nabízející ochranu lodím při bouřlivém počasí. Když host vyšel hlavním vstupem, dal se doprava a zahnul do města první ulicí, došel po chvíli ke kostelu Panny Marie a k náměstí Place du Marché, tedy k městskému tržišti.

Hotel fungoval ve městě od jara 1830 a docela prosperoval - na dochované reklamní vizitce z roku 1915 se dočtete, že se tam dobře vařilo, na pokojích bylo elektrické osvětlení a personál mluvil kromě francouzštiny i anglicky.

V roce 1837 v hotelu pobýval spisovatel Stendhal, který nadšeně líčil, jak je z něj dobrý výhled na celé přístaviště a jak může pozorovat připlouvající i odplouvající lodi, které prý občas kouřily tak, že mu to v kombinaci s mlžným oparem nad vodou připomnělo Londýn a jeho pověstnou mlhu.

Hotel si Monet mohl dovolit, protože jeho finanční situace se v roce 1872 výrazně zlepšila. Obrazy tehdy prodával za cenu od 1000 do 1500 franků, což byla suma, za kterou byl Vincent van Gogh schopen skromně žít v roce 1888 v Arles celého půl roku. Na základě horizontu obrazu Imprese lze předpokládat, že Monet měl pokoj ve třetím nebo čtvrtém patře, kde si na pár dní vytvořil provizorní ateliér.

Osudná středa třináctého

Dlouho se nevědělo, kdy Monet v Le Havru přesně pobýval. V levém dolním rohu malby je podpis a číslice 72, což by znamenalo rok 1872, ale autor kritického katalogu malířova díla Daniel Wildenstein tvrdil, že jde o omyl v dataci. Malba podle něj vznikla až v průběhu roku 1873, kdy Monet na jaře cestoval do Normandie a navštívil tehdy Étretat, Le Havre a Rouen.

Co ale prozrazuje sama kompozice obrazu? Do jejího průzkumu se loni pustil americký profesor astronomie Donald W. Olson, který už dříve určil podle hvězdné oblohy přesná data vzniku několika obrazů Vincenta van Gogha. U Imprese ho zaujala růžová barevnost oblohy, mlhavé nebe, výška slunce nad horizontem a jistá potemnělost protější přístavní hráze.

Třetí Monetův obraz z roku 1872 zachycuje Le Havre ve večerních hodinách; toto dílo je dnes v soukromém majetku.

Třetí Monetův obraz z roku 1872 zachycuje Le Havre ve večerních hodinách; toto dílo je dnes v soukromém majetku.

FOTO: Repro z knihy Monet’s Impression, Sunrise: The Biography of a Painting, Paříž 2014

Z pozice slunce vůči dominantám přístavu Olson vyvodil závěr, že obraz vznikl buď v lednu, nebo v listopadu. Pak si pracně vyhledal meteorologická hlášení o počasí v Normandii a podle nich určil několik dní, kdy mohl obraz vzniknout. Za nejpravděpodobnější označil středu 13. listopadu 1872, kdy si kompozici s pozicí Slunce Monet načrtl v 8 hodin ráno. V přístavu byl tehdy lehký vítr, mírně zčeřená hladina, opar a místy i mlha.

Datum vzniku přijali francouzští odborníci, ostatně Olsonův průzkum byl velice pečlivý a inspirativní, takže každý z badatelů Moneta by se s ním měl určitě seznámit. Znamenalo by to, že jarnímu výletu do Normandie v roce 1873 předcházela krátká návštěva Le Havru na podzim 1872.

Musí v tom být imprese

Monet neměl moc nápadů, co se týká vymýšlení názvu svých obrazů. Jeho motivy se často opakovaly, což se týká i pohledů na Le Havre, které tam vytvořil v roce 1872. Moc různých označení se nenabízelo. Pojmenování Imprese - východ slunce tak vzniklo jako vynucená improvizace, když po něm chtěl Edmond Renoir, který na jaře 1874 připravoval v Nadarově ateliéru výstavu, aby každý obraz měl v katalogu vlastní specifické označení. A Monet náhodně vybral název Imprese, což byl sám o sobě pojem, o kterém se mezi umělci diskutovalo. A označení zase podnítilo Leroye k článku Výstava impresionistů.

Louis Leroy svoji kritiku pojal jako reportáž. Procházel se po výstavě se svým přítelem Josephem Vincentem, tehdy oceňovaným malířem, a spolu komentovali představené exponáty. Zastavili se před Monetovým obrazem číslo 98. „Co představuje to plátno? Podívejte se do katalogu. Imprese - východ slunce. Imprese, to jsem si byl jistý. Říkal jsem si sám pro sebe, že když jsem pod tak velkým vlivem dojmů, musí v tom skutečně být nějaká imprese... A jaká to svoboda, jaká lehkost v podání rukopisu! Tapetový papír ve stadiu embryonálním je čímsi dokonalým v porovnání s touto marinou!“

Leroy nebyl sám, kdo v recenzích obraz kritizoval. Nelíbil se ani dalším kritikům. Přesto článek tohoto tehdy dvaašedesátiletého muže vysokého čela a hustých vousů vstoupil do dějin umění. Mimochodem sám maloval. V období let 1835 až 1861 Leroy vystavoval na salonu rytiny, akvarely i obrazy, vše trochu ve stylu barbizonců. Pak se věnoval novinařině a psal také divadelní hry. Když v roce 1885 zemřel, bylo jeho dílo rychle zapomenuto.

Výjimkou se stal jeho článek ĽExposition des impressionnistes, který Leroy napsal tak, jak se píše i dnes - s touhou po senzaci. Ostatně pochvalná kritika nikoho nezajímá a zapomene se na ni už další den, zatímco negativní kritika žije celá léta a zpravidla zcela odpreparována od dobových souvislostí. Tu Leroyovu zpopularizoval John Rewald, když ji kompletně v anglickém překladu umístil do své úžasné a vlivné knihy History of Impressionism.