Jak jste k pro vás tak netypické roli přišel?

Matthew Vaughn mi zavolal a sešli jsme se. A hned od začátku mi bylo jasné, že to není ten známý scénář, kdy si režisér herce vybere, pošle mu text a za pár měsíců se začne točit. Tentokrát jsme film doslova stavěli, a já jsem byl součástí dlouhodobé práce. Matthew ještě neměl dopsaný text, myslím, že s tím čekal, až bude mít vybrané hlavní představitele. Takže jsem neměl scénář, a pokud jde o komiksy, jsem negramotný. Další věc byla, že mi to sice nabídl, ale zároveň mě varoval: „Bude to bolet, bude to trvat dlouho a vy mě budete nenávidět.“ Všechno to byla pravda.

Jaký jste podstoupil trénink?

Trval šest měsíců, tři hodiny denně, a cvičila mě skutečná elita. Geniální trenér Ed Chow, šestinásobný mistr světa v bojových sportech Rudolf Vrba, kluci od Brada Allana, což je tým Jackieho Chana, mistr světa v gymnastice Damien Walters a další.

Jak to šlo?

Nikdy jsem nebyl ani trochu sportovec. S padesátníkem začali skoro od nuly. Do té doby jsem provozoval jen nějaké to udržovací cvičení muže středního věku a Ed tvrdí, že i za to byl vděčný. Ale stejně tam byly věci! Hlavně s dolní částí těla: dřepy, výpady, někdy hodně bolestivé cviky... Nejhorší byly ty první měsíce beznaděje, ve kterých nad fyzickým utrpením ještě převažoval pocit studu, že se ti skvělí chlapi musejí trápit s takovým nemehlem.

Kde jste cvičili?

U mě doma a na zahradě. Byly to totiž opravdu hlavně ty nekonečné dřepy a výpady, budování svalů. Ze začátku to ani nemělo žádnou choreografii, v podstatě se snažili pracovat na mé pružnosti, reflexech a dovednosti. Byl tam i chlap, který mě učil držet v ruce zbraň, válet se a střílet. Pak tam byly skutečné střelné zbraně a kluci, kteří mi říkali, jak fungují, jak mám používat různé předměty, které jsem dostal, a jak bojovat proti několika protivníkům. A nakonec přišla choreografie - bylo to jako tanec, ve kterém jsou všichni na sobě závislí. Jakmile zrychlíte nebo něco špatně načasujete, dostanete strašlivou pecku - nebo ji někomu vrazíte. Špatně se otočíte, a koleno je v háji.

Stávalo se to často?

Mockrát. Několikrát to odneslo rameno, protože jsem házel lidi, dělal kotrmelce všeho druhu... Ale modřiny ve skutečnosti plnily roli čestného odznaku. Vzpomínám si, že jsem měl jednou obrovskou modřinu přes celou levou ruku. „JO!“ zařvali kluci a vrhli se na mě s kamerami dřív, než přišel doktor. Prý aby byl důkaz, že jsem to opravdu dělal sám. Tak jsem se k nim natočil a řekl: „Budiž důkaz!“

Když se ohlédnete zpátky - líbilo se vám to?

Ano. První měsíc jsem to nenáviděl a poslední měsíc jsem měl pocit, že to je to jediné, co jsem kdy chtěl dělat.