Jako byli mrtví židovští spolužáci víc než půl století noční můrou a kostlivcem ve skříni Poláků, také Stefanovského bývalá Jugoslávie má vlastní neuralgické body s kořeny nejenom v nábožensky, ale také politicky rozdělené zemi. Zatímco konec osmdesátých let jako zdroj nedávného balkánského konfliktu je ještě v živé paměti, k „divokému masu“, kterým obrůstá osina v krku lidí uprostřed druhé světové války, sahá povědomí už jen výjimečně.

Občas se zvěrstvům v jejich nekonečné šíři věnuje literatura a film. Připomínám jen román Nůž Srba Vuka Draškoviče (česky 1995) nebo film Okupace ve 26 obrazech Lordana Zafranoviče (1978). Stefanovski se soustředil v příběhu o rozpadu jedné makedonské rodiny na začátku čtyřicátých let na detaily k takovým konfliktům vedoucí.

Hlavními hrdiny jsou tři bratři. První opilecká troska, druhý budující snaživou kariéru pod křídly německých okupantů, třetí revoluční bouřlivák, odbojář. Rodinu se snaží řídit z invalidního vozíku otec Dimitrija Andrejevič. Na jevišti je ztvárnili Jiří Racek, Jan Zadražil, Jan Hofman a Rudolf Stärz. Jejich ujařmené ženy – od strážkyně krbu, okřikované hospodyně až po dceru židovského šéfa zahraniční firmy – hrají Eva Vrbková, Karolína Vágnerová, Kristýna Leichtová.

S těmi všemi, i proti nim stojí židovský ředitel firmy (Vilém Udatný), podlézavý poradce (Jakub Chromeček) a zástupce čisté nordické rasy Kraus, přebírající vedení a určující příští osudy v prostředí, kterým opovrhuje a jež nenávidí. V nejlepším hereckém výkonu inscenace ho ztvárnil Jaromír Nosek. Předvídatelný vývoj uhádnou diváci znalí historie třetí říše ve válce se světem.

Divoké maso je naléhavou reflexí a nasvícením budoucnosti části jižní a východní Evropy s její cestou do totalitního socialismu a dál až k dnešnímu divokému kapitalismu. Je dobré, že se v Komedii k takovým tématům vracejí. Jejich úsečku poznamenala rezignace šéfky Evy Bergerové a z toho plynoucí dezorientace. Divoké maso potvrzuje oprávněnost trudnomyslnosti nad vývojem lidstva.

Celkové hodnocení: 75 %