Ve známém dramatu se odrážejí lidské vášně a slabosti. Příběh statečného maurského vojevůdce, který podlehl žárlivosti, je natolik přesvědčivý, že je zmiňován i v psychologické literatuře. „Byl to jeden z mých snů a musím říci, že jsem tu měl luxusní podmínky,” řekl Špinar na setkání s novináři. Podle svých slov se snažil hledat zvláštní chemii mezi postavami hry.

Většina dialogů o připravované inscenaci začíná podle něj otázkou, zda titulní hrdina „bude černej”. „Dokud jsem se nezačal hrou důkladněji zabývat, neuvědomil jsem si, jak to má český režisér s obsazováním této postavy těžké,” uvedl. V Británii patří k tradici, že Othella hraje černoch, který je už naturelem proti bělochům živočišnější, zemitější, pudovější a energičtější. Navíc má větší erotický „spodek”, čímž způsobuje v okolí nenávist a žárlivost.

Jak sehnat v Čechách černocha

V Čechách podle Špinara není možné sehnat černocha, který by zvládl Shakespearův blankvers na jevišti v perfektní češtině. „A tak je u nás železnou inscenační tradicí takzvaná černá tělka. Naši diváci na tuto konvenci přistoupí snadno, a pak se už dívají na bělocha, usilovně předstírajícího, že je černoch,” řekl.

Režisér prý v textu hodně škrtal, především zastaralé věci. I proto zvolil překlad Jiřího Joska, který se mu zdál modernější. Představení, které trvá zhruba dvě hodiny čistého času, odlehčuje hudba. „Použil jsem černošskou hudbu padesátých let minulého století,” dodal režisér.

Poprvé se hra na jevišti Národního divadla objevila v roce 1887 a měla 22 repríz. V roce 1908 Jaroslav Kvapil připravil verzi Josefa Václava Sládka, která se hrála šestadvacetkrát. Dvacet repríz měla inscenace Jana Bora z roku 1940. Saudkův překlad se hrál od roku 1951 osmdesátkrát. V roce 1972 nastudoval Hodkův překlad Václav Hudeček a měl 73 uvedení. V paměti mnoha diváků je Othello Borise Rösnera, kterého do titulní role roku 1998 obsadil Ivan Rajmont v překladu Martina Hilského, repríz bylo 54.