Když v červenci nastoupil Jiří Fajt do funkce, mluvil o nějakých změnách?

Bylo nesporné, že Národní galerie potřebuje řádné vedení, protože tato instituce se potýká s mnoha problémy. A stabilní vedení pro nás pro všechny znamenalo fakt, že budeme moci v klidu pracovat. To, že si s sebou Jiří Fajt přivede své lidi, nám bylo samozřejmě jasné. Já osobně jsem očekávala, že budu moci v práci pro Národní galerii pokračovat. Když ne jako ředitelka moderní sbírky ve Veletržním paláci, tak aspoň jako jedna z kurátorek.

Jiří Fajt při svém příchodu mluvil o podfinancovanosti galerie. Byla to pravda?

Ano, financování kultury v našem státě je problematické. Například Veletržní palác už dlouho rekonstrukci potřebuje, platy pracovníků galerie jsou výrazně pod celostátním průměrem. Ale to je fakt a je potřeba se v něm dokázat pohybovat, pokud možno kupředu.

Generální ředitel sliboval zatraktivnění programu galerie. Je to podle vás reálné?

Myslím, že to reálné je. Pokud máte jasný cíl a vyrovnaný rozpočet, lze galerii pozdvihnout na evropskou úroveň. Pokud chcete přivážet do Prahy a vystavovat umělecká díla, záleží hlavně na tom, jestli máte finance na transport, na pojištění a pracujete s určitým předstihem, aby se kvalitní díla dala zarezervovat dopředu.

Jakou formou proběhlo vaše odvolání?

Několik dní před odvoláním jsem se vrátila ze služební cesty v Paříži a následně si dohodla s panem Fajtem pracovní schůzku, kde jsem chtěla probrat úspěšný výsledek jednání. Šlo o již přes rok připravovanou velkou retrospektivní výstavu Františka Kupky, kterou budeme pořádat v roce 2017 ve spolupráci se Centre Pompidou a dalšími institucemi. Místo toho došlo k odvolání. To odvolání bylo naprosto nenadálé a nikdo z nás ho nečekal. Přestala jsem být tedy ředitelkou sbírky, ale jsem stále zaměstnancem Národní galerie.

Co vám generální ředitel vyčítal?

To sdělení bylo stručné – každý ředitel má právo si vytvořit svůj okruh nejbližších spolupracovníků. To akceptuji, ale ráda bych pokračovala dál na rozpracovaných projektech. Co mi vadí, je fakt, že až později v médiích odůvodňoval mé odvolání jakousi nekvalitou, kterou mi ale nikdy do očí nesdělil. Navíc mi bylo předloženo definitivní ukončení mého působení v galerii dohodou. Tak radikálně se v našem světě postupuje v případě závažného pochybení. Jsme paměťová instituce, muzeum umění, ne nějaká firma pod krizovým managementem.

Co si vy osobně myslíte o odvolání?

Jiří Fajt mi do očí řekl, že to rozhodně není v osobní rovině. Ale druhý den se v médiích dozvím o jeho výhradách k mé koncepci budoucnosti Sbírky moderního a současného umění. Přitom jsme my všichni odevzdávali své dílčí koncepce do jeho rukou už koncem srpna. Jiří Fajt nám řekl, že je zapracoval do svého finálního plánu galerie, výhrady k mému materiálu neměl. Vůči mně nevyjádřil od doby svého nástupu jedinou výtku a já to chápala tak, že spolupracujeme standardně. Naopak, že se shodneme na řadě věcí, jak proměnit Národní galerii. Možná je sporný bod budova Veletržního paláce. Přes veškeré problémy si však myslím, že tam galerie patří, je to náš výrazný a unikátní exponát, kterým jsou návštěvníci vždy fascinovaní. Pohled do malé dvorany je prostě jedinečný.

Budete se snažit zůstat za každou cenu?

Jak už jsem řekla, ráda bych pro Národní galerii své projekty dodělala. V čem se s Jiřím Fajtem rozcházím, je pohled na kurátory. On si myslí, že jich má galerie přebytek, a já jsem naopak přesvědčená, že jich má zoufale málo, respektive že určitý typ činnosti vedoucí k aktivní správě a péči o sbírky musí dělat interní zaměstnanci. Právě znalost sbírek, materiálu a jeho správné zhodnocení vede k větší otevřenosti galerie do světa a je i zdrojem dalších příjmů pro galerii, například v získání grantů. Galerie byla a měla by zůstat i místem pro badatelskou práci a objevování, nejen výstavním prostorem. Navíc musím říct, že se s Národní galerií v mnoha směrech ztotožňuji, a taky myslím, že galerijnímu a muzejnímu provozu rozumím.