Co vás na světě hudby vůbec baví?

Rebelovat proti očekávání. Jsem velmi zvědavý člověk a rád prozkoumávám nové technologie, nové situace. Baví mě zkoušet dávat dohromady věci, které by nikdy nikdo dohromady nedal.

Situace, o nichž lidé říkají, že to nikdy nebude fungovat, beru jako výzvu a baví mě. Hledám cestu k tomu, aby to fungovalo.

Myslel jsem, že některé války a praktiky jsme opustili se středověkem.

V sedmdesátých letech jsem učinil pevné rozhodnutí, že musím sledovat jenom své vlastní stezky a vydat se směrem, který je pravdivý pro mě samotného. Protože já jsem ten jediný, koho musím uspokojit.

Když se vzbudím a podívám se do zrcadla, vidím jenom sám sebe. Nechci se do toho zrcadla dívat a stydět se. Naštěstí mě a další muzikanty lidé jako Miles Davis povzbuzovali, abychom hledali nové cesty, ale také abychom se nebáli postavit za to, čemu věříme.

Od roku 2013 učíte na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Jak lze výuka skloubit s muzikantským životem na cestách?

Během školního roku musím odučit určitý počet hodin. Je pro mě jednodušší rozdělit je do několikadenních bloků. Jde o týden nebo čtrnáct dní intenzivní práce a za několik měsíců další týden. Díky tomu mohu učit a zároveň dostát svým dalším závazkům. Jiným způsobem bych kvůli koncertním turné splnit podmínky univerzity nemohl.

Naplňují vás studenti optimismem ohledně budoucnosti jazzu?

Naprosto. Možná je to proto, že to nejsou klasické lekce. Učím studenty, kteří byli pro ten kurz vybráni a dali dohromady kapelu. Je jich maximálně osm. Dělám něco podobného už dlouho, před Los Angeles jsem působil v New Orleansu a na jiné univerzitě v Kalifornii. A upřímně – mám pocit, že studenti jsou lepší a lepší.

Když je vybírám, říkám si, co je budu sakra učit, když už teď hrají bezvadně. Na konci dvouletého programu jsou ale ještě lepší. Velmi mě to těší a povzbuzuje. Vidím, že kvalita dnešních hudebníků je úžasná. Jejich nadšení ve mně probouzí silnou víru v budoucnost.

Lákáte některé absolventy k sobě do kapely?

Zrovna bubeníka z minulého kurzu jsem angažoval pro své turné, protože můj bubeník zrovna nemohl. Byl úžasný, dobře ho zastoupil. Další vedoucí ale tento studijní program takto opravdu využívali.

Třeba Terence Blanchard najal kytaristu Lionela Louekeho, jakmile skončila výuka. A já se mu vůbec nedivím, rok poté jsem mu ho přebral. Víte, co je u jazzmanů obtížné? Každý z nich má ještě další svou kapelu, a tak je těžké sladit kalendáře.

Vyučujete také etiku jazzu na Harvardu. Jakou etiku hudba má?

První z těch lekcí se jmenuje moudrost Milese Davise. Opravdu byl moudrý. Když jsem poprvé v roce 1963 přišel k němu domů, abych se ucházel o místo v jeho kapele, stalo se něco, co jsem pochopil až o mnoho let později. Moc s námi nepobyl, pár minut hrál, pak odhodil nástroj, odešel nahoru a nechal nás hrát samotné. To se opakovalo tři dny. Asi o dvacet let později jsem zjistil, že šel do své ložnice, zapnul interkom a poslouchal nás. Udělal to, protože věděl, že v jeho přítomnosti se neuvolníme.

Za tři dny pozval své přátele, kteří s ním hráli dříve, byl velmi pyšný, že nás může představit. To je takový střípek z toho, co při výuce vykládám. Důležité je, že to je spíš o moudrosti a etice než o samotném jazzu.

Vlastně jsem ty přednášky využil jako dvířka k tomu, abych mohl mluvit o lidském duchu. To, co mě na jazzu zajímá, je humanismus. Muzikanti pracují jako tým, pomáhají si, sdílejí. Jsou prostě součástí představení. Nesoudíme se, přijímáme, cokoli kdokoli zahraje, a snažíme se, aby to dohromady fungovalo. Jsou to principy, které neplatí jenom pro jazz, ale dají se použít i v životě.

Angažujete se za mír, v minulosti jste založil Mezinárodní uměleckou komisi pro mír, nahrál jste s dalšími umělci album inspirované Lennonovou písní Imagine. Jak vnímáte dnešní svět?

Všichni víme, že žijeme ve velmi složitých časech. Opravdu jsem si nemyslel, že ve dvacátém prvním století budeme stále čelit některým z věcí, které nás potkávají. Myslel jsem, že některé války a praktiky jsme opustili se středověkem.

To se zjevně nestalo.

Znamená to, že jsme některé věci v minulosti neuchopili správně. Je to jako smetí pod kobercem. Aby byl pokoj čistý, musíte ho vymést. Musíme ty problémy odkrýt a vypořádat se s nimi, abychom se mohli pohnout dopředu.

Nesmíme rezignovat na lidská a občanská práva a odpovědné pojetí svobody. Vnímám to tak, a doufám, že se nemýlím, že tohle je jen bolestný zrod humanismu a jednotného světa.

Jste optimista?

Rozhodně. Věřím, že pod hororem je dobro, které je ve všech. Lidé, kteří dělají špatné věci, nejsou špatní z podstaty. Myslím, že v každém je dobro i zlo. A že dobro je silnější.

Musíme však najít řešení problémů, kvůli kterým lidé trpí natolik, že se uchylují k nelidským činům. Musíme stvořit lepší svět. Zatím se nám to nikde nedaří, všude je příliš chamtivosti. Musíme se tomu však postavit a změnit to.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: