Hlavní obsah

Bluesman Robert Cray: Svět, to jsme my všichni

Právo, Šárka Hellerová

Jedenašedesátiletý Američan Robert Cray je světová bluesová hvězda. Na svém kontě má sedmnáct alb, přičemž aktuální In My Soul vyšlo letos, a pět prestižních cen Grammy. V pondělí 27. října zahraje v pražském Paláci Akropolis.

Foto: ČTK

Robert Cray za největší štěstí považuje, že mohl hrát s Muddym Watersem.

Článek

Co je pro vás za ta léta největší odměnou za vaši práci?

Pro mě je to stále moment, kdy můžu jít a hrát lidem hudbu, která mě baví. Nové album znamená, že máme nové písně, které můžeme prezentovat. Vždy máme radost, že existuje deset novinek, ze kterých můžeme vybírat. Jako Robert Cray Band jsme začali hrát, když nám bylo necelých dvacet. Nyní jsme o čtyřicet let dál a pořád si užíváme stejnou zábavu. Co může být lepšího?

Jak významná jsou pro vás hudební ocenění?

Jsou milá, protože hudební branže usoudí, že si zasloužíte uznání. Dávají pocit, že tam venku je někdo, kdo poslouchá. Přebírat cenu je pěkné, nicméně se vyspíte a je tu další den.

Vašimi hudebními vzory byli Albert Collins, Freddie King nebo Muddy Waters. Je něco, co tyto muzikanty spojuje?

Každý z nich vypráví jiný příběh. Jejich hudba se liší, a já mám rád pestrost. Jde jen o to, aby ke mně jejich písně promluvily. Možná jde o přístup a nadšení, je to těžké pojmenovat.

Na kytaru jste začal hrát, protože vám učarovali Beatles. Co myslíte, vybral byste si ji i dnes, nebo byste jako mnoho mladých muzikantů zvolil raději počítač?

Počítač sice mám, ale trávím u něho málo času, kdybych si vybíral dnes, dá se předpokládat, že bych opět sáhl po tradičním nástroji. Ale chápu, že pro dnešní děti je počítač lákavá volba.

Přebírat cenu je pěkné, nicméně se vyspíte a je tu další den.

Jak moderní technologie využíváte k tvorbě hudby vy sám?

Pořád skládám jen s kytarou. Jenom používám mobil, abych si zaznamenal hudební nápady.

Na začátku kariéry jste hráli coververze písní jiných hudebníků. Vybral byste si i mezi současnou tvorbou?

Musíte si uvědomit, že i tehdy jsme si vybírali povětšinou mezi staršími písněmi. Nicméně zařadili jsme i pár aktuálních věcí, hráli jsme třeba písně Jamese Browna a Stevieho Wondera. Ale také Elmora Jamese nebo Muddyho Waterse, a to byly písně, které už byly staré třeba dvacet let. Takže bychom dnes asi také vybírali ze starších písní.

Jakou historku ze svého života byste vyprávěl vnoučatům?

Vybrat jednu by bylo těžké, úžasných událostí bylo za ta léta tolik, že doufám, že jich budu moci vyprávět víc. Ale víte co, měl jsem příležitost hrát s Muddym Watersem, šestkrát jsme měli možnost pro něj s kapelou zahájit koncert.

Na posledním z nich, v Sacramentu v Kalifornii, se mě zeptal, jestli můžu zahrát blues ve stylu Muddyho Waterse. On o sobě totiž vždy mluvil ve třetí osobě. Tak jsem mu řekl, že udělám, co můžu. Šlo o to, že jeden z jeho kytaristů musel odjet do Chicaga. Takže jsem dostal možnost hrát na tom koncertě v jeho kapele. To pro mě byla tehdy ta nejlepší chvíle na světě.

Vaše texty nejsou jen o lásce, ale i o současných problémech. Chcete jimi měnit svět?

Ano, to je důvod, proč se těmi otázkami zabýváme. Doufáme, že to někdo uslyší a třeba se pokusí něco změnit. Proto jsou některé naše texty o lidech bez domova, proto nás zajímala finanční krize, při které lidé ztráceli domovy.

Jsou tu války v Iráku a Afghánistánu. Myslím si, že i v našem žánru je důležité upozorňovat na to, co se ve světě děje, aby se člověk nestal posedlým pouze vlastním životem. Svět, to jsme my všichni, ne jen jednotlivci.

A má vaše hudba v tomto směru nějaký dopad?

Ano, lidé o tom se mnou mluví. Obzvlášť jsem to pocítil u vojáků a vojenského personálu v Iráku. Potkal jsem se s matkami, které ztratily ve válce své děti. Napsali jsme píseň Twenty a ony mi za to děkovaly. Ano, rozhodně to má dopad.

Reklama

Výběr článků

Načítám