Zřejmě nejslavnější rocková „vykrádačka“ klasiky se jmenuje A Whiter Shade of Pale (1967). Určitě jste už někdy slyšeli, že souvisí s proslulým Air z orchestrální suity D dur Johanna Sebastiana Bacha. Skupina Procol Harum s tím udělala v šedesátých letech díru do světa a dnes je to jediná jejich písnička, o které lidé vědí. Škoda že ji složil Bach.

Joybringer z roku 1973 od rockové skupiny Manfred Mann's Earth Band je založen na skladbě Jupiter od Gustava Holsta a jen o rok mladší rocková instrumentálka Joy (1972) od málo známé skupiny Apollo 100 není nic jiného než duchovní píseň Johanna Sebastiana Bacha Jesus bleibet meine Freude. Při poslechu Difficult to Cure (1981) od skupiny Rainbow zase není třeba mít pochyb, že posloucháte Beethovenovu Devátou.

Carlos Santana

Carlos Santana

FOTO: Petr Hloušek, Právo

U umělce typu Carlose Santany se zdá skoro nemožné, že by si nepřiznaně „vypůjčil“ melodie. Bohužel i mistr se obohatil na účet Johannese Brahmse. Konkrétně kytarový úvod jeho Love of My Life je doslovnou citací Brahmsovy symfonie č. 3, jen to trochu rytmicky pozměnil.

Supermarket akordů jménem Pachelbel

 

Aerosmith v pražské O2 Areně

Aerosmith v pražské O2 Areně

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Zvláštním úkazem v oboru vykrádání klasiky je Johan Pachelbel a jeho Kánon D Dur, patrně nejvykrádanější melodie v dějinách rockové hudby. Autoři si k němu chodí jako do supermarketu. Existují desítky skupin a zpěváků, které nějakým způsobem používají základní postup akordů z Pachelbela. Řada skladeb je buď naprosto stejná, nebo alespoň dost podobná.

Jde třeba o Cryin od Aerosmith, Don't Look Back in Anger od Oasis, Hook od Blues Traveler, All together now od The Farm, Basket Case od Green Day, Welcome to the Black Parade od My Chemical Romance, Streets of London od Rogera Whittakera a další a další.