Luskačovou totiž zajímají v první řadě lidé. Teprve potom je obklopuje určitým prostředím, které zamýšlený obraz finálně dotváří. Je lhostejné, jestli snímky pocházejí ze slovenských a polských náboženských poutí, pouličních trhů v Londýně nebo pražských pookupačních dní. Ideovým svorníkem všech témat je prostý příběh, který je zkomprimován do jednoho jediného černobílého obrázku.

Aby však děj v takto zredukované podobě fungoval a převyprávěl vše podstatné, musí Luskačová o svých fotografiích přemýšlet. Když se pozorněji podíváme na jednotlivé snímky, překvapí zajímavým prvkem či jemným detailem.

Cyklista mezi jezdci na koních u moře severovýchodní Anglie, žena se sepjatýma rukama na Václavském náměstí v srpnu 1968 či maska smrtky na masopustu v Roztokách jsou rozdílovými fenomény, které dělají z obyčejné amatérské momentky uměleckou práci.

A díky černobílé formě všech snímků se smazává i přesné časově zařazení. Takže není rozdíl mezi fotografií z šedesátých let minulého století a fotografií ze století jednadvacátého. Díky tomu se není třeba zabývat otázkami kdy a kde, ale lze se zaměřit pouze na proč. Tedy na samotnou podstatu.

Dívat se očima Markéty Luskačové na události, které se staly jinde v neurčitou dobu a jen na malou chvíli, znamená žít na malou chvíli životy druhých lidí. A dokonce přemýšlet o jejich osudech.

Markéra Luskačová: Fotografie 1964-2014
Leica Gallery, Praha, do 2. listopadu

Celkové hodnocení: 80 ℅