Změnili jste ve srovnání s prvním vaším albem koncept?

Landštof: Svým způsobem ano. Přes určité signály, že by o druhou desku Wabiho a Ďáblova stáda byl zájem, jsme sami dlouhou dobu důvod k jejímu vzniku nenacházeli.

Pak se nám ale dostaly do rukou publikace novináře Michala Bystrova, které se jmenují Příběhy písní. Vyprávějí historie několika písniček, včetně těch, které jsme na album s českými texty natočili. To nás ponouklo k tomu, abychom společně další desku natočili.

Wabi, zajímala vás vždy historie písní, které jste zpíval?

Daněk: Koho by nezajímala? Mnohé příběhy jsou interesantní, jsou v nich pozoruhodné detaily. Je navíc dobře, když člověk o skladbě, kterou zpívá, ví co nejvíce.

Ovlivňovala znalost historie skladeb vznik českého textu a interpretaci?

Daněk: Zcela určitě. Až na skladbu Opilý Skot jsem v textech nevinně, ale při zpěvu jednotlivých písniček jsem dospěl k závěru, že si autoři českých slov minulost a původní text pečlivě nastudovali. Jsou důvěryhodné, obsažné a drží se ducha originálních textů.

Hostem na albu je opět zpěvačka Radůza, která zpívala i na předešlém počinu. Co vás vedlo k tomu, spolupráci s ní zopakovat?

Landštof: Bylo za tím v podstatě její vydírání, jestli to tak můžu v nadsázce říct. S Josefem Štěpánkem hrajeme v její doprovodné kapele a ona nám neustále říkala, že by chápala, kdybychom ji tentokrát nepozvali. Bylo přitom evidentní, že by u toho ráda byla. Protože je výborná zpěvačka, nebylo co řešit.

Daněk: Důležité také je, že se mi s ní zpívá dobře. Provokuje k tomu, abych byl lepší.

Jak provokuje?

Daněk: Na rozdíl ode mě zpívat opravdu umí. Bylo to tak, že jsem něco rozezpíval, ona nazpívala další pasáž a já pak natáčení zastavil a začal zpívat znovu. Pochopil jsem totiž, že by můj hlas s jejím nekorespondoval, a tak jsem musel víc přitlačit. Radůza má v hlase spoustu energie. Cosi podobného se mi stalo, když jsem nahrával s Robertem Křesťanem.

Tenkrát jsme se ve studiu nepotkali. Já natáčel své party první a on později. Když jsem si pak ty jeho poslechl, bylo mi jasné, že své musím natočit znovu, protože jsem byl kvalitativně i výrazem hluboko pod ním. Radůza i Robert Křesťan pro mě byli v podstatě požehnáním.

V roli hosta se na novém albu v písni Partyzán objevuje Jaromír Nohavica. Co vás k té spolupráci vedlo?

Daněk: Jako textaře a písničkáře si ho vážím, protože není příliš sofistikovaný a dokáže vycítit uměřenost. Jeho texty mají hloubku i vtip. Myslím si, že spolupráce s ním byla pro naši desku výhra.

Známe se léta, prožili jsme toho spoustu a vždycky je na co vzpomínat. Na albu je to přitom naše první spolupráce.

Je zvláštní, že jste spolu ještě nic nenahráli…

Daněk: Děláme to své. Párkrát jsme se potkali na festivalech, ale každý máme svou oboru. Já některé jeho písničky miluju a hraju je na mejdanech. Nebyl ale žádný důvod, proč bychom spolu měli něco nahrát. Až teď.

Landštof: Vy jste spolu ale už zpívali. Bylo to v Praze na Letné v jednom bytě. Byl u toho ještě Slávek Janoušek…

Daněk: No jasně, to bylo u nás v bytě. Bylo to v pětaosmdesátém roce, v Praze byla zrovna spartakiáda. Mě se to však týká jenom v tom smyslu, že jednou nad ránem rozrazili Nohavica a Janoušek naše dvoukřídlé dveře a mně a mé ženě řekli, že celou noc nespali a vymysleli text na Ódu na radost. Je velice výživný, mnoho lidí ho zná. Oni nám ho tenkrát přezpívali a prožili jsme si s ním společnou radost.

Jaký význam pro vás má natočit album evergreenů s českými texty?

Daněk: Já bych za tím žádný hluboký smysl nehledal. Prostě jsme si chtěli udělat radost. Na desce jsou písničky, které máme rádi, něco nám říkají a dlouho u nás nebyly natočeny tak, jak bychom si to představovali.