Na hranici českého idealismu a materialismu

Mezi ně patří pražský rodák Zdeněk Mézl, vynikající grafik, velikán českého dřevorytu a dobrý ilustrátor i malíř. A protože 30. října oslaví osmdesátiny, bilancuje nyní svoji výtvarnou tvorbu ve výstavní síni pražského Hollaru. Tento spolek grafiků jen výjimečně dělá svým členům samostatnou jubilejní výstavu, což samo o sobě dokládá, jak značné renomé Mézl mezi kolegy má.

Pokud chceme pochopit Mézlovu tvorbu, musíme jít hluboko do minulosti a zalistovat reprodukcemi Knihy z Kellsu, což je raně středověká bible všech Keltů, které je v irském Dublinu věnováno samostatné muzeum. Celá kniha je zaplněna kroutícími se ornamenty, jako by její ilustrátoriluminátor měl strach z prázdného prostoru. Stejně tak je tomu v Mézlových grafikách a obrazech. On sám však není vyznavačem abstrakce (až na pár pokusů), takže dynamické keltské ornamenty nahradily lidské figury. Do malé kompozice komorního obrazu jich umělec dokáže vtěsnat snad tisíce a každá z figurek není statická, ale v akčním pohybu.

Mézl má blízko ještě k jednomu umělci dávné minulosti, o kterém však vůbec není jisté, zda byl původem taky Kelt. Je jím Hieronymus Bosch, který se na přelomu 15. a 16. století projevoval téměř jako extrémní moralizátor, odhalující v obrazech o člověku vše, co se zpravidla snaží před všemi ostatními pečlivě ukrýt.

Lidské slabosti, temné vášně, poklesky i delikty vůči mravům – to je velké téma i pro Mézla. A tak jako každý Kelt je v tomto ohledu silně ironický, kousavý, jedovatý, až sarkastický.

Co se týká filozofie, vyznává Mézl názor o věčném „zápase idealismusu s materialismusem“, jak sám oba směry nazývá. Podle něj vedle sebe nežijí v harmonii, ale v trvalém bratrovražedném boji. „Mír je dočasný, žel příliš krátký k vytvoření hodnot, leč vhodný k doražení raněných a spočítání mrtvých,“ píše umělec v textu ke své nejslavnější grafice Boj o katedrálu (1979). Sám nefandí ani jednomu z obou směrů. Jako přerostlý skřítek plnoštíhlých tvarů keltského hrdiny Obelixe stojí nad tím vším, někdy tleská ručičkami, ale většinou se na vše jen smutně dívá a své dojmy zaznamenává barvou i rytím a řezáním do dřevěné matrice.

Keltství u Mézla se projevuje i jeho láskou k hudbě, což dosud nedostalo hmatatelnou podobu. Třeba se jednou dočkáme. Ostatně na vernisáži v Hollaru prohlásil: „Škoda, že jsem se ještě nenaučil noty, rád bych napsal operu.“ Máme se na co těšit! Na výstavu v Hollaru navazuje od 24. září do 23. listopadu Mézlova výstava v Poštovním muzeu v Praze.