Od roku 2011 je fado zapsáno na reprezentativním seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Je to podle vás pro hudební žánr přínosem?

Ano, jistě. Hudba může snadno zmizet, pokud o ni nikdo nepečuje. Fado je také ohroženo. Je to naše tradice, ale nemáme školy a konzervatoře, kde by se učilo. Předává se z generace na generaci. Pokud by neexistovali lidé, kteří se o něj zajímají a snaží se mu porozumět, zaniklo by.

Je dobře, že se ho lidé snaží i zachytit na papír nebo o něm točit dokumenty, a tím ho chrání. Protože třeba už za sedmdesát let nemusí žít nikdo, kdo bude schopen říct, jaká ta hudba byla. Proto je důležité, aby bylo světovým dědictvím. Díky tomu snad zůstane součástí kultury navždy. Také to znamená, že nyní fado nepatří pouze Portugalsku, ale celému světu.

Může se fado stále vyvíjet, nebo je to už dnes konzervativní umění?

Hudba se nikdy nepřestane vyvíjet. Vezměte si tradiční hudbu ve vaší zemi. Určitě se dnes nezpívá navlas stejně jako před padesáti lety. Stejné je to s fadem. Podle mě je důležité zachytit historii, protože ta dosud existuje pouze v ústní tradici, aby mohly budoucí generace porozumět minulosti. Aby se vědělo, kdy se objevili první portugalští kytaristi, jak se spojili s poezií a jak se zpívalo. Ta historie je bohatá. To ovšem neznamená, že se snažíme zakonzervovat stav věcí.

Co znamená fado pro vás osobně?

Je to můj život. Má duše, způsob vyjadřování i dýchání.

Ikonou fada byla herečka a zpěvačka Amália Rodriguesová. Když zemřela, zpívala jste na památku její písně. Zpívala jste je od dětství?

V Portugalsku je to národní poklad, každý zde zpívá její písně. Amália je zpěvačka, která představuje samotnou duši fada. Ale po pravdě, já jsem se k její hudbě dostala až dost pozdě, jako dospělá.

Máte s Amálií něco společného?

Řekla bych, že jsme velmi rozdílné zpěvačky.

Je to sice už několik let, ale ne každému se poštěstí, aby mu scénu navrhoval slavný architekt Frank Ghery. Jak k tomu v roce 2007 došlo?

Je to můj kamarád. Navrhl mi scénu pro koncert v Los Angeles, bylo to pro mě překvapení. Proměnil pódium v tavernu, ve které jsem zpívala. Bylo to od něj moc milé.

Koncertovala jste v nejslavnějších koncertních síních světa. Kde jste se cítila nejlépe?

Každá je úplně jiná. A všude mě lidé dobře přijali. Víte, já se cítím nejlépe, když zpívám. Takže ať jsem v Carnegie Hall, nebo v taverně, je pro mě důležité zpívat. Jsem tak šťastná, že to můžu dělat, proto jsem spokojená kdekoliv. A na fadu je krásné, že může znít všude, v tavernách, na ulicích, kdekoliv.

Naposledy jste vydala před čtyřmi lety album Fado Traditional. Chystáte se nahrát další desku?

Ano, pracuji na další, která vyjde na konci příštího roku. Ale nezlobte se, zatím vám o ní vůbec nic nepovím.

Narodila jste se v Mosambiku. Přitahuje vás i africká hudba?

Ráda ji poslouchám. Pokud by mě nějaký ze skvělých afrických hudebníků pozval ke spolupráci, asi bych to přijala. Ale že bych začala nyní sama od sebe zpívat africkou hudbu, to se mi nezdá moc pravděpodobné.