Ovlivnil vaše práce fakt, že jste se přestěhovala z Prahy na venkov?

Prostředí vždycky ovlivňuje člověka, tím pádem i osobnost tvůrce. To se projevuje na díle, které se skrze mě opět někam posunulo.

Dá se ta proměna ukázat na konkrétním díle?

Třeba na trojportrétu naší kočky, který se jmenuje Saint Čičibába, bohyně Chaosu. Je zakladatelkou celé naší kočičí dynastie a máme asi už pátou generaci jejího rodu. Mluvila jsem o ovlivnění. Je zvláštní, že na kočky mám alergii, ale zároveň je miluju. Tuto kočku vnímám jako inkarnaci jiné kočky, kterou jsem kdysi znávala, žila s ní a milovala ji.

Kočka pro mě symbolizuje spirituální svět, to, co se nachází za oponou, co není vidět. V jednom pólu obrazu je kočka slepá a ve druhém vidí. Na výstavě akcentuji vzájemné protipóly, které v obrazech splývají v jedno. Jako jin a jang. Hledám vyvážení a harmonii.

Změnou prostředí jste hledala novou inspiraci?

Ne, změna byla vedená osobním motivem. Odešla jsem za mužem, který žije ve vesnici u Poličky. V minulosti jsem žila asi šest let jinde na venkově a vznikla tam série mých děl Království 2003–5. Od malička mě zajímala příroda, takže se vždy v mé tvorbě nějak projevovala.

Výstavu jste pojmenovala podle usedlosti Chaos, kde nyní žijete?

Vlastně ano. Název vymyslel můj muž podle knihy Timothyho Learyho. Já slovo chaos chápu i jako nový začátek. Jako prázdnotu, ze které se může zrodit cosi nového.

Timothy Leary experimentoval s různými drogami. Je to i vaše cesta?

Dobrá cesta je neustále si otevírat vědomí a rozšiřovat možnosti. Je vědecky dokázáno, že využíváme malou část mozku, a proto žijeme s klapkami na očích. Jdeme zúženým tunelem a nechceme nic vidět nalevo ani napravo.

Jak vznikají vaše velkoformátové fotografie po technické stránce?

Používám digitální aparát, protože je to pro mě jednodušší. Výslednou úpravu dělám pomocí běžných grafických programů. Pracuji na malém notebooku Mac Book Pro a fotky po finálním zpracování odesílám do profesionální fotografické laboratoře, kde realizují výsledné formáty. Tam také fotografie adjustují.

Kromě fotografie se věnujete kresbě i videoartu. Cítíte se být ještě fotografkou?

Fotografkou jsem se necítila být nikdy! Zajímá mě mnohem víc cest výtvarného vyjádření, fascinují mě nová média a jejich vizuální možnosti. Fotografie je pro mě možná jen určité východisko, protože je to nejinstantnější forma vyjádření a práce s ní se už stala mou přirozeností.

A videoart?

Videoart chápu jako prodlouženou formu fotografie. Jako další prostředek, nebo i možnost, prostřednictvím které lze něco vyjádřit. Fotografie mi někdy přijde poněkud chladná. Mám ráda malované obrazy, protože vyzařují přímou energii.

Dříve jste zobrazovala své nahé tělo, ale na probíhající výstavě ukazujete spíše tváře. Proč?

V této fázi prostě necítím, že bych se měla vyjadřovat skrze vlastní tělo. Chci si teď od své tělesnosti udělat odstup. Možná jí bylo už moc. Ale na výstavě tělo figuruje také, i když jinak. Například v tělech zvířat.

Stydíte se za svou nahotu?

Ano, normálně se stydím. Fotím sama sebe a nikdo u toho většinou není, a pak mě lidé vidí na obraze. Ale na něm to už nejsem úplně já. Stávám se určitým symbolem nebo i kódem. Reprezentuji nějakou myšlenku.

Měla jste někdy s nahotou ve svých dílech problém?

Vždy záleží na kontextu, do kterého dílo zasadíte. V polovině devadesátých let v bývalém východním Berlíně vytrhl kurátor mé dílo z kontextu větší série fotografií, ve kterých jsem používala anatomické pohledy do vnitřku těla. Vystavil do výlohy dílo, na kterém byly moje roztažené nohy a vagína překrytá anatomickou maskou. Lidé tehdy nebyli na takovou věc připraveni.