V bibli o tom najdeme zmínku pouze u Matouše, ve druhé kapitole jeho evangelií. Popisuje, jak mudrci následovali pohybující se hvězdu, která se zastavila nad domem, kde objevili Marii s dítětem. Padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu zlato, kadidlo a myrhu. Matouš ani přesně neuvádí, kolik vlastně těch mudrců bylo.

Obřadné klanění Spasiteli

Věřící ve středověku dychtili po podrobnostech, takže teologové i mystikové jim ve svých spisech a viděních nabízeli další poutavé dodatky k Matoušovu příběhu. Velmi vlivná byla třeba Zlatá legenda, kterou ve 13. století sepsal Jakub de Voragine a záhy se dočkala řady překladů do národních jazyků, u nás za vlády Karla IV. i do staročeštiny.

Jakub uvedl, že tři králové – mudrci – se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar, a vyložil také smysl darů. Zlato se vztahovalo ke královské dani, kadidlo k oběti a myrha k pochovávání mrtvých, což symbolizovalo Kristovu královskou moc, božskou velebnost a lidskou smrtelnost.

Ve druhé polovině 14. století jiný mnich, Johannes de Hildesheim, zaznamenal neméně vlivnou Historii tří králů, kde se dočteme, že král Melichar navíc předal malému Kristovi zlatou kouli, která se vešla do dlaní a kdysi patřila Alexandru Makedonskému. Vojevůdce ji nechal odlít ze vzorků zlatých plíšků, které mu provincie odevzdávaly jako daň. Šlo o univerzální symbol moci a potvrzení toho, že narozený malý Kristus je vyvoleným budoucím spasitelem světa.

Všechny tyto popisy jsou velice vznešené a tři králové se v nich k božskému dítěti chovali s obřadnou úctou. Texty se také staly základem pro malíře a sochaře, kteří tématu věnovali značnou pozornost. Počet vyobrazení obřadu klanění se dá počítat možná na desetitisíce.

Zájem o Kristovo pohlaví

Významný americký historik umění Leo Steinberg mezi nimi našel zvláštní skupinu renesančních maleb, které zobrazují cosi úplně jiného než jen klanění a předání darů. Začněme dílem, které namaloval v roce 1423 italský umělec Gentile da Fabriano. Objednal si ho bankéř a humanista Palla di Onofrio Strozzi pro oltář v kostele svaté Trojice ve Florencii, odkud se rozměrná malba dostala do Galerie Uffizi a dnes patří ke chloubám této přední italské obrazárny. Tři luxusně oblečení panovníci se objevují před Marií držící na klíně nahého Krista, zakrytého jen symbolicky průsvitnou rouškou. Nejstarší král poklekl, pravou rukou se snaží trochu odsunout nožičku dítěte, aby lépe viděl na to, co ho nejvíce zajímá – na mužské pohlaví Ježíška.

Gentile da Fabriano nebyl výjimkou. Florentské renesanční malířství nabízí další příklady, takže stejnou situaci zachytili na oltářních obrazech i Sandro Botticelli a Domenico Ghirlandaio, ve 2. polovině 15. století dva nejvlivnější malíři Toskánska.

Sandro Botticelli, starý král kontrolující pohlaví dítěte, detail z Klanění tří králů z doby kolem roku 1470, dnes Národní galerie v Londýně.

Sandro Botticelli, starý král kontrolující pohlaví dítěte, detail z Klanění tří králů z doby kolem roku 1470, dnes Národní galerie v Londýně

FOTO: Repro The Yorck Project

Florencie měla ke třem králům zvláštní vztah. Každoročně se tam 6. ledna konaly v ulicích velkolepé inscenace představující jejich průvod a klanění. Patrony pouličního divadla byli často Medicejové, kteří se sami rádi stylizovali do role legendárních biblických mudrců. Kontrola Kristova penisu musela zjevně hrát v těchto představeních stejně významnou roli jako v obrazech. Téma se záhy rozšířilo i mimo Itálii, takže zaujalo i malíře Pietra Brueghela staršího, velikána nizozemského umění 16. století.

Anna zkoumá mužství svého vnuka

Zkoumání pohlaví nezaujalo jen tři krále. Steinberga fascinoval dřevoryt německého umělce Hanse Baldunga, zvaného Grien, žáka slavnějšího Albrechta Dürera. Marie drží malého Krista a Anna, matka Marie, se nejen dívá na jeho přirození, ale dokonce se rukou dotýká penisu, což se zájmem pozoruje otčím Josef. Grafika byla určena k masovému šíření, takže nešlo o nějakou fantazii určenou pro individuálního zvrhlíka. Kristovo mužství se prostě stalo jedním z témat evropské renesance.

Steinberga zaujala i další věc. U Botticelliho, Ghirlandaia i Brueghela je dítě zcela nahé. Ale proč? Copak by matka nechala v lednu dítě bez oblečení? Sama má na obrazech nejen spodní šat, ale i dlouhý plášť. A je vůbec pozoruhodné, kolik obrazů 14. až 16. století zobrazuje dobře oblečenou Marii a zcela nahé dítě, navíc často natočené k divákovi tak, aby se nepřehlédl Ježíškův penis, který je navíc občas ve stavu erekce.

Pieter Brueghel starší, Klanění tří králů z roku 1564, dnes Národní galerie v Londýně.

Pieter Brueghel starší, Klanění tří králů z roku 1564, dnes Národní galerie v Londýně.

FOTO: Repro The Yorck Project

Dítě je nahé, protože bylo teplo

Manifestace Kristova mužství se stala až mánií. Brunelleschi, Michelangelo a Cellini zpodobnili ukřižovaného nebo zmrtvýchvstalého Krista zcela nahého. Maerten van Heemskerck dokonce namaloval, jak má dospělý Kristus pod bederní rouškou mužné pohlaví. Důvody tohoto zájmu umělců neobjasňuje téměř žádný obsáhlý teologický text, je to pouze vizuální svědectví renesančních obrazů a soch.

Steinberg výsledky svého výzkumu publikoval v roce 1983 a zveřejnění vyvolalo absolutní skandál. Snad žádná jiná odborná studie se nedočkala tolika recenzí a nevedlo se o ní tolik diskusí v denním tisku. Některými to bylo považováno za zneuctění křesťanské ikonografie, otevření Pandořiny skříňky v oblasti etiky, v podtextu dokonce za útok na katolické náboženství i na západní morální hodnoty. Charles Hope, znalec díla Tiziana, prohlásil, že Steinberg zřejmě považuje křesťanské umění za nudné, a aby ho učinil zajímavějším, vymýšlí si o něm zavádějící teorie.

V roce 1996 připravil Steinberg nové vydání Sexuality Krista (The Sexuality of Christ), které publikovalo renomované nakladatelství americké univerzity v Chicagu. Kniha byla dvakrát větší než původní edice a velkou část věnoval autor nejen dalším důkazům, ale i polemice se svými odpůrci, kteří nabízeli různá jiná vysvětlení.

Jako argument proti Steinbergovi zaznělo: Dítě je nahé, protože v Itálii bylo teplo a děti tam po ulicích běhaly bez oblečení. Dítě je nahé, protože vzorem pro umělce se staly antické sochy zobrazující akty. Dítě je nahé, protože Maria a Josef byli chudí a nemohli mu koupit ošacení…

Krok za krokem badatel logicky vyvracel námitky. V lednu, kdy se odehrálo klanění tří králů, není ani v Itálii tak teplo, aby dítě zůstalo nahé. Nahý Ježíšek se objevuje i na obrazech a sochách, které s dědictvím antické nahoty nemají vůbec nic společného. A konečně zabalení Krista do plenek hned po narození zmiňuje evangelista Lukáš a po něm středověcí teologové. Ostatně v době románské byl malý Kristus zobrazován zásadně jako oblečený. Takže svlečené dítě muselo být zjevným záměrem renesančních umělců, a nikoliv pouhou náhodou.

Konec zájmu o Kristovo lidství

Pro vysvětlení, proč v evropském umění došlo k tak zásadní změně v představování Krista, se Steinberg obrátil i k mystickým vizím Brigity Švédské, které měla během poutě do Betléma v roce 1372. Její emotivní vylíčení Kristova narození zásadně ovlivnilo ikonografii renesančního umění.

Brigita ve svém textu uváděla, že pastýři, kteří se jako první poklonili Ježíškovi, požádali Pannu Marii, zda by si mohli ověřit, že novorozeně je chlapec, a nikoliv holčička. Bylo to důležité, protože jim bylo andělem zvěstováno, že se má narodit spasitel světa, a ne spasitelka. Renesanční umělci z toho usoudili, že také tři králové se potřebovali přesvědčit o tom, co zajímalo i obyčejné vesničany. Ostatně celý svět to měl vědět!

Dřevoryt Hanse Baldunga z roku 1511 zobrazuje, jak Anna kontroluje pohlaví svého božského vnoučete.

Dřevoryt Hanse Baldunga z roku 1511 zobrazuje, jak Anna kontroluje pohlaví svého božského vnoučete.

FOTO: Repro Leo Steinberg, The Sexuality of Christ

Takže v evropském umění od 14. do poloviny 16. století se tématem stalo to, co se latinsky nazývá „ostentatio genitalium“, což znamená ukazování genitálií. Kristus jako vtělené slovo boží měl podle teologů dvojí přirozenost: lidskou a božskou. A ta lidská nemohla být zobrazena lépe, než jak to učinili renesanční malíři od Botticelliho po Brueghela.

V době protireformace prosazené na tridentském koncilu však bylo toto uvažování označeno za skandální a nehorázné. Na Kristovi začalo být zajímavé jen to, co v něm bylo božské. Takže kde to jen šlo, byla choulostivá místa zahalena nebo dodatečně zatmavena barvou. Tyto doplňky z uměleckých děl odstranili až ve 20. století moderní restaurátoři.