Hvězdy českého divadelního nebe a další vyvezl do zapadlé vesnice v Jeseníkách a natočil s nimi příběh, na jehož povrchu se toho děje stejně málo jako v oné vsi. Ale uvnitř jsou zasuty všechny touhy, sny a nesplněná přání, a je na divácích, zda je budou chtít odkrýt a procítit s filmovými hrdiny

Autobus přijíždí krásnou lesní cestou na Jesenicko a v pomalých záběrech, charakterizujících krajinu, se přibližuje do vsi. Stejně zvolna, minimalistickými prostředky, ale nesmírně výstižně seznamuje diváky s hlavními aktéry.

Především s hospodskou Marunou, původně učitelkou němčiny, která svými milostnými pokusy doslova zosobňuje marnost hledání partnera mezi zdejšími chlapy: lenost, lhostejnost, chlast a hospodské čučení do bedny, to rozhodně není to, o čem by snila.

Žije s věčně nabručenou, vše kritizující matkou a sestrou, která se jako jediná ze všech brzy odhodlá zmizet odsud za každou cenu. A ta její bude pravděpodobně dost vysoká.

Ostatní věří svým marným snům. Starosta tomu, že dostaví dům, který se mu ale rozpadá, prostoduchý Olin, že ho Maruna může milovat stejně jako on ji, místní alkoholička zase, že ji aspoň jeden z těch dvou, s nimiž žije, přestane mlátit.

V Díře u Hanušovic se toho z jednoho pohledu nestane mnoho, ale z jiného se divákům odhalí všechno o životě lidí, jimž se čas nezastavil, ale plyne hodně pozpátku. Až k beznaději života v Zapadákově, kde o práci člověk nezavadí, a když, tak je placená sotva ve výši dávek, které stačí sotva na pár panáků. K mizérii, která vede lidi na slepou kolej rezignace.

Rezignace tak hluboké, že život jako by ztrácel cenu. Člověk ani neví, jak se jmenovala jeho zavražděná sousedka, odjakživa to prostě byla Laďova stará, víc nikoho nezajímala. Rezignace tak děsivé, že když někdo zmizí ze světa nebo jen ze zorného pole ostatních, nestane se nic než drobná potíž: nábytek bude muset přestěhovat někdo jiný.

Úspěch filmu záleží na vstřícnosti diváků. Kdo nevěří, že i takhle u nás lidé opravdu žijí, může považovat Díru u Hanušovic za divný film o divných lidech. Kdo ví, že je to mimořádně pravdivý obraz života i v zapadákovech mnohem méně vzdálených centru, ocení i způsob, jakým ho Krobot předkládá.

Díra u Hanušovic není depresivní. Suchým i černým humorem otupuje ostří sociálnímu dramatu, jímž ostatně zjevně nechtěla být. Sleduje své postavy bez toho, aby je soudila, jen dává najevo, že prázdný život je na nic a je jen na člověku, jak se k tomuto starému faktu postaví.

Třeba jako Maruna v brilantním podání Tatiany Vilhelmové, která projde nikterak explicitní, ale přesto zásadní proměnou. Nakonec svůj budoucí úděl přijme sice otráveně, ale s láskou, kterou dá najevo gestem drobným, leč výrazným, které nemůže být přehlédnuto.

Lenka Krobotová, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, David Novotný a další jsou výtečně sehraný tým, přitom obava, že to bude přehlídka hvězd Dejvického divadla na výletě, se nenaplnila. Jedině Simona Babčáková příliš tlačí na pilu, když svou postavu Laďovy staré bezmála karikuje a nedovolí divákům, aby si k ní vytvořili jakýkoli vztah.

Kamera Jana Baseta Střítežského maluje krásné, pečlivě promyšlené obrazy, které svou vnější statičností vyjadřují neměnnost stavu a skvěle slouží celému filmu.

Díra u Hanušovic
Česko 2014, 102 min., režie: Miroslav Krobot, hrají: Tatiana Vilhelmová, Lenka Krobotová, Johanna Tesařová, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl a další.

Celkové hodnocení 80%