Článek
Co vás fascinovalo na příběhu Marty Blauové a dalších žen, o nichž vyprávíte?
Šlo mi o to, abychom opustili abstraktní pojem nacismu a viděli za ním konkrétní lidi. Žijeme v době, kdy odcházejí poslední přeživší z Osvětimi. Byl to záměr nacistů, vymazat z dějin všechny zavražděné. A já vnímám jako úkol, aby na ně i na jejich osudy zůstala vzpomínka.
Existuje nějaká osobní příčina, která vás přiměla zabývat se tímto tématem?
Věnuji se historii, zvlášť dějinám demokracie. A vím, že se musíme zabývat také tím, co ji ohrožuje a poškozuje. Jsem Němec a tím pádem vnímám určitou odpovědnost, která souvisí s národním socialismem. Před třiceti lety byli pozváni do Thübingenu židovští emigranti, kteří utekli před nacismem. Jako mladý novinář jsem se s nimi setkával a snažil se vnímat jejich životní zkušenost. Tam vznikl můj zájem. Čím víc jsem se tím zabýval, uvědomoval jsem si, že nacismus není abstraktní pojem, že má své nositele, viníky, ale i oběti. A mě zajímalo, kdo to je. Skrývají se za nimi konkrétní osoby s fascinujícími životními osudy.
Co vás přimělo zabývat se přímo blokem číslo deset?
Právě proto, že pocházím z Thübingenu, což je univerzitní město, zajímal jsem se o vztah nacismu a vědy a vědců. Jak přispěli k tomu, že se mohl rozvíjet jak národní socialismus, tak vědy, jako je rasová teorie. Začal jsem se zabývat dějinami antropologie a dostal jsem se k působení profesora lékařství Augusta Georga Hirta, který pracoval na Říšské univerzitě ve Štrasburku. Měl sbírku lebek, kterou chtěl rozšířit o lebky židovských lidí. V Osvětimi bylo proto vybráno devětadvacet žen a padesát sedm mužů, posláno do koncentračního tábora Natzwiller-Struthof v Alsasku, kde byli zavražděni. Po šedesáti letech jsem ty lidi identifikoval a vznikla kniha Jména čísel. Dozvěděl jsem se, že všechny ženy byly z osvětimského bloku 10.
Jak si vysvětlujete, že se němečtí lékaři propůjčili k takovým nelidským činům?
Těžko se na to odpovídá. Neznal jsem je a oni nikdy nevyjádřili své pocity. Byla mezi nimi řada odborníků, kteří pro slávu ztratili všechny ohledy. Působilo okolí, brutalita světa kolem. Dělo se to ve válce, která všechno změnila. V koncentračních táborech, uprostřed nejhorší brutality ztráceli etická měřítka. Je hrozné, že to byli také lidé. Je třeba zkoumat, co je přivedlo k takovému chování. Nenarodili se jako ďáblové.
Z jakého důvodu si máme neustále tyto hrůzné zkušenosti připomínat?
Říká se: už nikdy Osvětim. Nemyslím si, že by přišla. Ale mohou se objevit jiné hrůzy, musíme se neustále zabývat historií a politikou a mít na zřeteli, že může existovat ohrožení, které by k tomu vést mohlo. Kniha se jmenuje Ženy z bloku 10, a nikoliv pachatelé z bloku 10. Domnívám se, že je to důležité. Měli bychom se učit soucitu s těmito lidmi. Vědomí určitého spolulidství, protože to byly konkrétní osoby s konkrétními osudy.