Článek
Židovské písničky jste prý začala zpívat ještě před tím, než jste zjistila, že máte židovský původ.
Věděla jsem, že mám židovský původ. Jenže na Ukrajině jsem neměla zapotřebí to vyjevovat, protože i bez toho jsem měla problémů dost. Ovšem když jsem se v Praze jako hudebnice postavila na nohy, řekla jsem si, že si už mohu troufnout to projevit. Ke svému přijde člověk přes cizí.
Zasteskne se vám v Praze někdy po Ukrajině?
Je to problematický pocit. Když přijedu do Kyjeva, snažím se v rádiu naladit českou stanici, protože jsem si na české rádio už zvykla. Na druhou stranu mi v Čechách chybí atmosféra židovského života a s ní související výrazná hudební tradice. Líbí se mi ale vztah Čechů k mateřskému jazyku, kultuře a snaha ji zachránit. Ukrajincům taková sebeúcta leckdy chybí. Když jsem teď byla na Ukrajině, pokusila jsem se koupit desky s ukrajinskou lidovou hudbou, ale má snaha úplně ztroskotala. Vychází jí strašně málo. Přitom je Ukrajinců padesát miliónů a třeba klezmerská hudba tam má obrovskou tradici i energii. Ukrajina na to ale nedbá.
Jak jste vnímala české prostředí, když jste přišla do Prahy? Jako člověka, který postrádá dobrý zrak, vás možná zaujaly jiné věci než lidi vidoucí.
Především jsem se, na rozdíl od Ukrajiny, setkala s úřední vstřícností vůči lidem, kteří špatně vidí. Češi se také méně předvádějí. Ta skromnost mi byla příjemná, lépe se mi domlouvaly i pracovní záležitosti. Česká společnost je demokratičtější, lidé spíš sledují hloubku než zevnějšek člověka. Ale uzavřenost vůči cizincům je větší než na Ukrajině - podezíravost, co ten cizinec tady chce, větší ostych. Od začátku bylo ale důležité, že mě české prostředí přijalo.
Co vás zaujalo na české kultuře nejdříve?
Ve třinácti letech, ještě na Ukrajině, jsem byla na koncertu Spirituál kvintetu s Žanou Bičevskou. A když jsem přijela do Čech, seznámila jsem se s jejich kapelníkem panem Tichotou. Věnoval mi hodně času a pomohl mi se tady zorientovat. Z Ukrajiny jsem ještě znala film Tři oříšky pro Popelku, protože ten u nás velice často dávali v televizi, a taky Zlatovlásku, a jezdili k nám Gott i Vondráčková. Ale teprve když jsem přijela do Prahy a poznala paní Hegerovou, tak jsem zjistila, že jsem o Čechách nevěděla skoro nic. Paní Hegerová je pro mě v téhle zemi dobrý maják a dobrá přítelkyně.
Když jste na pódiu, jako by se zjevila postava připomínající Evu Olmerovou. Jako byste nahradila energii, která s ní odešla.
Asi s ní mám společné také to, že se těžko přizpůsobuju. Chci dělat hudbu, za kterou se nebudu později stydět. V uměleckém životě je strašně důležité zachovat si alespoň malou sebeúctu. A uznat také, že jsem něco udělala blbě. Snadno se to říká, ale velice těžko se to dělá.
Bojíte se selhání?
Bojím se zoufalství. Protože ze zoufalství člověk dělá velice hloupé věci. Například, když nemá práci, když není využitý. Potřebujete se alespoň z padesáti procent realizovat v tom, co vás zajímá. A potom se všechny ostatní věci řeší, nějak dopadnou. Jenže v poslední době si připadám jako zoufalec, je to období, které se musí přežít, a nic víc se s tím nedá dělat. Jsem totiž jediná naděje rodiny, i když neříkám, že živitelka, protože manžel se dostal do kritické situace a už tři roky je bez práce.
Nevzrostl po vydání desky Blízko je den alespoň zájem o vaše vystoupení?
Ani ne. V Čechách je minimální zájem o židovskou hudbu.
Ale třeba v Praze je dost hudebníků, kteří židovskou hudbu hrají. Je jich dokonce stále víc.
To je sice pravda, ale teď promiňte, co řeknu - je to typicky český přístup, který nemá s prožitím židovské hudby nic společného. Kvůli nepřítomnosti židovské hudební tradice v Čechách je tahle hudba pro zdejší muzikanty materiál jako každý jiný. Nic víc. Není v tom návaznost.
Proto jste desku Blízko je den nazpívala za doprovodu sice tuzemských hudebníků, kteří však nemají český původ - Maďarky Ágnes Kutas a Srba Borisava Prelice?
Mezi českými muzikanty jsem nenašla vhodného kandidáta, který by desku se mnou točil. Zato s Agi jsme si padly do oka, protože maďarská a židovská hudba mají mnoho společného. Největší evropská židovská komunita dnes žije právě v Maďarsku. Ale svou poslední desku už nemohu poslouchat, myslím, že je na ní všechno špatně. Všechno. Od první do poslední noty. Neříkám ovšem, že se za tu desku stydím.
To zní příkře.
Karev Jom - Blízko je Den
Přibliž den, jenž není dnem a není nocí!
Přibliž den, jenž není dnem a není nocí! Vznešený, dej poznat, že vládneš dnem, ale i nocí!
Přibliž den, jenž není dnem a není nocí! Vznešený, dej poznat, že vládneš dnem, ale i nocí! Strážce urči nad svým městem,
Přibliž den, jenž není dnem a není nocí! Vznešený, dej poznat, že vládneš dnem, ale i nocí! Strážce urči nad svým městem, aby střežili je celý den a celou noc!
Jak denní světlo osvětli tmu noci!
Tato píseň se zpívá na svátek Pesach. Přeložil Jan Tlustý.
Víte, nejsem k sobě objektivní. Vnímám tu nahrávku jako etapu, která je už za mnou, ačkoliv slýchám: "Vy jste to nahrála dobře, vy jste to nazpívala výborně..." Jenže co dál? Ať zazpívám cokoliv, tak chci, aby se říkalo, že to zpívá Kolcová. A ne: něco podobného jsem už slyšel. Ale na tom musím ještě hodně dřít. Vyžaduje to fyzické, duševní a taky finanční úsilí. V dnešní konkurenci se nesmíte zastavit. Musíte být špička, abyste se v židovské hudbě prosadil, protože jinak vás zastaví ostatní. Z východní Evropy přicházejí další a další umělci. Ale já mám v sobě sílu, s níž jsem už něco dokázala.