Zamýšlel jste od začátku napsat Game jako trilogii?

Napsal jsem ji jako sólo knihu. Byl to koníček, netušil jsem, jestli ji bude někdo číst. Když vyšla a vzbudila ohlas, přemýšlel jsem nad druhou a zjistil jsem, že mám nápady ještě na dvě. Pokračování neplánuji, i když konec je otevřený, takže bych mohl navázat. Otevřený konec je dobrý v tom, že si čtenář může vybrat, jak to skončí. Nikdy však neříkej nikdy. Conan Doyle, který svého Sherlocka Holmese také zabil, protože o něm už nechtěl psát, po nějaké době potřeboval novou střechu na letní sídlo, tak ho oživil. Možná to udělám také, až budu potřebovat novou střechu. Ale to bych si musel nějaké letní sídlo pořídit.

Jak se díváte na boom švédské detektivky, na Larssona či Mankela?

Všichni, kdo začali psát po nich, by jim měli poděkovat. Oni vydláždili cestu, vyvolali zájem o skandinávskou krimi. Stojíme na jejich ramenou. Je zvláštní, že jsme malá země na severu Evropy a lidé z celého světa si myslí, že právě naše krimi je zajímavá. Myslím si, že to je i kouzlem prostředí. Lidé ho mají za ponuré, ale zároveň bezpečné. Švédsko nebylo ve válce dvě stovky let, pocit bezpečí tam je. Když přidáte zločiny nebo zajímavé události, vzniká pozoruhodná dynamika. To se lidem líbí.

Měl hrdina vašich knih nazývaný HP, tedy Henrik Petersson, nějaký předobraz?

Je to mix lidí, které jsem kdy potkal. Samozřejmě má i něco ze mě. Zároveň je to můj vnitřní hlas. Když si představíte, že jste ve výtahu a díváte se na červené tlačítko, kde je napsáno „Nemačkat!“, tak HP mi říká: „Co by se asi stalo, kdybych ho zmáčknul?“ Moje dospělé já odpovídá, že ne, ale on ho stlačí. Je to hlásek, který lidem našeptává, že jsou něčím výjimeční. A že by tím pádem měli mít vyšší plat, lepší práci, auto. Mají se dobře, ale přece jen by měli mít nárok na víc. Takový pocit má plno lidí, že jsou něčím unikátní. Ale neví se vlastně čím.

Myslíte si, že manipulace lidmi je největším zlem dnešního globalizujícího se světa?

Řekl bych, že stojí vysoko. Navíc mi přijde, že se stává jednodušší a jednodušší. V lidech se ztrácí kritický pohled a věří všemu, co na internetu najdou. Zvlášť ti mladší než já si vyhledají na internetu první odpověď a řeknou si: „To musí být pravda.“ Není tomu tak.

Mluvil jste o síle pokušení zmáčknout zakázaný knoflík. Jak se bránit?

Je to stále těžší. Má generace má zkušenost, že když chtěla něco dokázat, musela na tom hodně pracovat. Dnes je vše rychlejší. Mladí navíc sahají po nejdostupnějších řešeních. Rychlá volba, rychlá zpětná vazba. Když mají chvilku času v metru, ani nečtou, ale hrají si, protože získají hned výsledek, nějaké ocenění. Obávám se, že mnoho možností to nemá. Dneska se za jedno z nejdůležitějších měřítek bere rychlost. Týká se to i zpráv a informací. Nezbývá čas na ověřování, na kontrolu, jestli tomu tak je.

Také si myslím, že by lidé měli uvažovat víc strategicky. O dopadech, jaké mohou mít jejich kroky. Když udělají něco hloupého, může se to s nimi vléct celý život. Zvlášť když to oni nebo známí dají na Facebook nebo Youtube. Když za třicet let budou kandidovat na nějakou funkci, může se objevit klip, jak tancují na stole. To dřív nebylo. O to důležitější je nepodléhat pokušení. Jak se říká, internet nezapomíná, nebo jen velmi málo.

Manipulaci máte za jedno z největších zel. Trápí vás ještě nějaké?

Vždycky je hlavní násilí, zlo jednotlivce proti jednotlivci. Ať už je to v rámci rodiny, nebo i jinde. To je nejhorší věc. Manipulace může být jako číslo dvě. Snaha nutit někoho dělat něco jiného, než chce, to není dobré. Zvlášť dnes to nevyžaduje ani mimořádné úsilí, když máme všichni své životy pěkně vystavené jako na talíři. Někdo pošle fotku z dovolené a vy k ní dopíšete: „To jste si nemohli dovolit lepší hotel?“ A ten člověk hned začne o sobě pochybovat. Je to drobnost, ale tak to někdy začíná. Navíc to má odraz i ve velkoplošné propagandě, když se třeba k událostem na Ukrajině píšou komentáře jen z pohledu jedné strany, zdánlivě jedné pravdy. Týká se to ale života ve všech zemích.

Právě dnes je mnohem důležitější než dřív mít vlastní kritický pohled. Ptát se sám sebe: „Proč zrovna teď je mi předkládána tato informace?“ Kritický přístup je mnohem důležitější teď, kdy všichni chtějí rychle sdělené názory. Politici odpovídají na složité otázky deseti slovy, aby to byla hezká, snadno zapamatovatelná věta. Na složité otázky však jednoduché odpovědi neexistují, takže člověk se musí mít na pozoru.