Výstava představuje práci za poslední tři roky. Liší se něčím od předešlé tvorby?

Ano. Je specifická tím, že vystavuji nový cyklus. Tvoří ho obrazy zasněžených hor a hor v předjaří. Jsou tam odkazy na pop kulturu, která nás obklopuje. Napadlo mě to na horách. I v té přírodě mě neustále obklopovala loga známých firem, které měli lyžaři všude na sobě. Proto jsem do obrazů hor zakomponoval i značkové boty, které jako by masivy prostupují.

Na některých obrazech se zjevuje revolucionář Che Guevara. Čím je pro vás zajímavý?

V současnosti se Che Guevara stal také určitým symbolem pop kultury. Nejdříve to byl opravdový revolucionář, který se plazil, střílel a bojoval za ideály. Pak se z něj ale stal symbol masového konzumu. Blondýna, která kráčí ze solária, má na tašce jeho portrét a vůbec netuší, kdo to je. Právě Guevara symbolizuje nejlépe to, co nyní žijeme. Tedy povrchnost a snadnost, s níž lze takřka jakékoli ikony nebo ideály použít a prodat.

A co další pop ikona Usáma bin Ládin, ta vás neláká?

Určitě, ten se přece stal také do jisté míry pop ikonou. Byl ve všech médiích, jeho tvář člověk potkával všude. A díky tomu se transformoval do popové hvězdy.

Vaše tvorba je přirovnávána k pop-artu. Souhlasíte s tím?

Mám pop-art rád, je to americké umění šedesátých let a má tvorba k němu v jistých momentech odkazuje. Pop-art ale chápu i jako umění, které využívá a zároveň zesměšňuje konzumní kulturu. A to je stále aktuální. Mám rád třeba i street art a graffiti. Jen mi trochu vadí, že se tím ničí fasády domů.

Ovlivňuje vás také japonský komiks?

Je mé další umělecké východisko. Na aktuální výstavě mám několik obrazů, na kterých používám jako citaci figurku z japonského komiksu, která se jmenuje Mocný Atom. A jako poctu tomuto umění jsem namaloval portrét krále japonského komiksu. Je jím Osamu Tezuka a na výstavě ho také můžete vidět.

Maloval jste vždy tak výraznými barvami?

Barvy mě fascinovaly už od začátku. Možná je to dáno mou povahou, možná i tím, že můj otec byl tiskař a měl barvy rád. Třeba plakáty jsem ale dělal méně barevné. Tehdy totiž nebylo technicky možné udělat tak syté barvy jako dnes.

Liší se nějak tvorba plakátů a obrazů?

Tvorba obrazů vám dává mnohem větší svobodu. Je to vždycky odraz toho, co vnitřně cítíte a jak reflektujete okolí. Mé obrazy vyjadřují také obavu, kam až svět může dojít. Lidé se možná jednou vrátí na pole a budou sít a sklízet jako dříve. Naopak plakáty děláte na zakázku, máte je tematicky předem dané.

Váš nejslavnější plakát s textem Paní učitelko, už nám nemusíte lhát, pochází z revolučního roku 1989. Jak vznikl?

Sociolog Bohuslav Blažek, se kterým jsem pracoval ve výtvarné redakci nakladatelství Albatros, vymyslel několik hesel na plakát a dal mi z nich vybrat. Výtvarné zpracování mě napadlo spontánně. U mě to většinou tak funguje, co mě napadne hned, to použiju jako nejlepší.

Až výstava skončí, čím se budete dál zabývat?

Určitě volnou tvorbou. Často se mi stává, že mě něco osloví a já to třeba rok nechávám uzrát. Chodím kolem toho, občas si něco načrtnu. Docela těžko se k novým věcem odhodlávám, ale když to na mě přijde, užívám si to.