Jakmile se odloženého miminka ujme bezdětný židovský pár a holčičku pokřtěnou Klára nechá zapsat do matriky jako vlastní, vystřídá vyhlídky na život v klášterním nalezinci šťastné dětství s rodiči (Ági Gubíková a Petr Štěpán), pro které není náboženství na prvním místě: slaví Chanuku a s Klárkou i Vánoce, i když ty jen na zapřenou před babičkou (Marta Vančurová).

Ta se změnou víry nesouhlasí – „bůh vám to odpusť“ – a přestože vnučku stále nepovažuje za židovku, s láskou jí vypráví starozákonní příběhy. Jenže už za pár let s nástupem Hitlera k moci se harmonická idyla začíná rychle vytrácet a rodiče za svůj dávný čin začínají pociťovat vinu. Pokusy získat pro Klárku zpět árijské dokumenty a zachránit ji před nacisty však ztroskotávají jeden za druhým. Matka se přitom tragicky dlouho brání bolestnému rozloučení, až je téměř pozdě, ale hlavní překážkou se na konec stane sama dívka, která odmítne rodinu opustit a nechat ji jejímu osudu.

Dvoudílný snímek je volně inspirovaný životem Evy Erbenové, která účinkovala v Terezíně v dětské opeře Brundibár, prošla koncentračním táborem v Osvětimi a jako jedna z mála ve čtrnácti letech přežila Pochod smrti. Dnes žije v Izraeli, a jak se svěřila, kdyby ji v 90. letech při návštěvě Prahy nevyhledala jedna německá historička a ona s ní poté neprojela celou sedmisetkilometrovou trasu pochodu, možná by svým děsivým vzpomínkám dodnes plně nevěřila.

A právě tohle je autentický prvek, kterému film – těžko říct do jaké míry záměrně, zato příznačně – vychází vstříc.

Historické události totiž líčí s důrazem na náladu a s jakoby zostřeným smyslovým vnímáním, obrazem zaměřeným na detaily, což kromě autentičnosti a narůstajícího tísnivého napětí zároveň pomáhá utvářet dojem mlhavé clony, přes niž se k dětské hrdince jen stěží dostává hrozivý význam dění.

K nejistotě ve společnosti, odmítání připustit si, jak moc velké nebezpečí Hitler představuje, se přidává ještě snaha rodičů co nejvíc z toho všeho před dcerou utajit. V Osvětimi si ale už nic nalhávat nelze a všudypřítomná hrůza je opět k neuvěření, tentokrát však pro bezprostřední, syrovou blízkost krutosti přesahující lidské chápání. Závoj, který pro dívku halil události dosud, dostává s blížícím se závěrem místy charakter zlého snu. Poslední cyklista má tak dost blízko k poetické reflexi nad pomyslným deníkem, i když dětská hrdinka jeho vypravěčkou není.

Na ploše dvou celovečerních filmů se však v bohatství obrazů a detailů samotné drama poněkud ztrácí. Tomu bohužel napomáhá – navzdory nesporně kvalitnímu filmařskému řemeslu – i konvenční přístup a na konec i poněkud problematicky působící téma rodičovské viny, která je tu hlavně součástí motivace k záchraně dcery (ale o tu by se rodiče nepochybně snažili, i kdyby byla skutečně židovkou), ale už se na ní tolik nestaví dramatický konflikt v rodině a proměna postav. A právě to ve filmu, zejména vzhledem k jeho délce a rozdělení do dvou dílů, chybí. Místo toho narůstá význam motivu první lásky, který prochází snímkem až k jeho současnému rámci – setkání s Evou Erbenovou a její rodinou v Izraeli.

K oporám filmu patří kromě nesporně kvalitního řemesla a náročné výpravy i herecké výkony, zejména ústřední čtveřice. Kromě dětské hrdinky Sabiny Rojkové zaujme hlavně maďarská herečka Ági Gubíková, z níž na počátku září štěstí stále ještě mladého manželství a konečně naplněného mateřství, ale s postupem událostí ji drtí nejen vyčerpání, ale i narůstající pocit viny. Její proměna z temperamentní a vřelé krásky ve vyhaslou vězenkyni, která se naposledy rozsvítí štěstím při Klárčině premiéře na improvizovaném terezínském jevišti, představuje možná i víc, než si scenáristé troufli přát.

Poslední cyklista 1/2
ČT 1, 4. 5., 20 hod., námět: Tomáš Töpfer, scénář: Jiří Svoboda, Tomáš Töpfer, hrají: Ági Gubíková, Marta Vančurová, Sabina Rojková, Petr Štěpán, Lenka Vlasáková, Tomáš Töpfer a další.

Celkové hodnocení 75 %