Článek
Vítu Klusákovi, který se pokusil v dokumentu Dělníci bulváru proniknout do zákulisí novinářského suterénu, se vymstilo, že vsadil hlavně na otevřenost šéfa jednoho ze senzacechtivých titulů Pavla Novotného. Ať už se „protekčnímu spratkovi“, jak si sám říká, dařilo při jeho exhibicích manipulativně přebírat veslo, nebo ho režisér na oplátku tu a tam zastihl jako nahého v trní, dokázal strhnout maximum pozornosti na sebe. Vznikl tak spíš Novotného portrét a bulvár se nakonec vítězně šklebí: Vítáme diváky ČT 2, hlásá odkaz na webové stránky Extra.cz.
Zato filmař Tomáš Kratochvíl, který žil půl roku v romském ghettu, dobrovolně a naivně přijal roli bílého chráněnce. Kameru míří až moc často na sebe a svého průvodce, ve snaze stát se příkladem, že s Romy lze žít, ale o zdejších obyvatelích říká jeho dokumentární deník Gadžo hlavně to, co už víme: že jsou muzikální a jejich okolí si stěžuje na nepořádek. „Hrdost si může dovolit jen ten, kdo na to má, chudému je na nic,“ soudí jeho „domácí“. Proč je ve filmu podobně upřímných postřehů tak málo? Co se autor dozvěděl o zdejší chudobě, o lidech mimo dům, kde bydlel? Pokud vůbec něco, nechal si to pro sebe.
To dokumentarista Ivo Bystřičan provázel k soudu několik úředníků pražského magistrátu obviněných v kauze Opencard mnohem střízlivěji, a hlavně s větší chutí se ptát, přesto i on začal postupně sklouzávat k roli jediného spravedlivého. Naštěstí se to projeví patrněji až krátce před prvním rozsudkem, kdy začne kritizovat údajně malý zájem novinářů o proces. Pouští se do nich na tiskové konferenci málem z pozice pořadatelů, pro něž představuje jeden z obviněných úředníků jen oběť zrazenou policií, která mu prý údajně slíbila status chráněného svědka. Jenže zásluhy Jiřího Chytila v odhalování kauzy divákům bohužel podrobně nepřiblíží, zbývá dost otázek.
Taky investigativní práci, která by měla největší smysl – vzhledem k tehdejšímu obratu vyšetřování, kdy byli politici z případu vynecháni a spis se soustředil na pochybení úředníků –, i sám Bystřičan přenechal „někomu jinému“. Podobně tedy, jako se jím kritizovaní reportéři drželi zpravodajství, zůstal on sám v hájemství volně definovaného autorského dokumentu a u konstatování, že v síti skončily malé ryby.
Podařilo se mu však ukázat, proč se v Česku klientelismu a korupci tak dobře vede. Cestičku jim zametá strach úředníků o místo a víra, že to nebudou oni, ale politici, kdo ve finále ponese odpovědnost. Jenže jestli vyšetřování nakonec postaví před soud i strůjce miliónových škod, není jisté dodnes.