Se skladatelem Alešem Březinou jste autory námětu. Jak vznikl?

Před dvěma lety, krátce po premiéře Věci Makropulos, jsme si řekli, že bychom opět rádi s Wilsonem spolupracovali. Tehdy jsme si s Alešem uvědomili, že se blíží sté výročí roku 1914, který změnil svět, a začali jsme uvažovat, jak toto jubileum připomenout.

Pořád je nutné sledovat a měřit život a dění kolem sebe tím, co se rodí nového, pořád je nutné na sobě pracovat.

Z jakých textů jste vyšli?

Okamžitě mě napadlo výjimečné drama Karla Krause Poslední chvíle lidstva, které je tvořeno dokumenty z první světové války. Je to sedm set stránek kritiky, spílání a hrůzy. Sám Kraus o dramatu tvrdil, že jako celek je nehratelné, nicméně v Německu se o to tu a tam někdo pokusí. Teď se hraje například v Drážďanech.

Aleše napadl román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka, což je diametrálně jiný pohled na první světovou válku, přičemž se oba úhly pohledu výborně doplňují. V inscenaci je to vyjádřeno polaritou postav Pesimisty a Optimisty. Je symbolické, že 28. dubna, v den předpremiéry naší inscenace, uplyne 140 let od narození Karla Krause, mimochodem rodáka z Jičína, který pak podstatnou část života strávil ve Vídni.

Jak se vám podařilo o tomto projektu přesvědčit Roberta Wilsona, Američana, jemuž téma první světové války musí být dost vzdálené?

Bylo to obtížné, ale my jsme o něho moc stáli. Kdyby totiž toto téma zpracovával Evropan, nevyhne se jisté míře sentimentu. Ale Texasan jako Bob, který vlastně vůbec neví, co je válka, je přesně typ, který má od toho tématu potřebný odstup a vnímá první světovou válku jako předěl, jako událost, která ve skutečnosti nastartovala dvacáté století. Z toho, co jsme zatím nazkoušeli, je jasné, že to uchopil s úžasným vtipem a nadhledem.

Vyprávěli vám otec nebo dědeček, jak tu dobu první světové války prožívali?

Otec byl nasazený jako obyčejný voják a hodně mi o tom vyprávěl. A pak, já jsem vysloveně prvorepublikový typ. Ani dnes nevyjdu na ulici bez klobouku a rukavic. Asi se mi lidé smějí, ale já to tak cítím.

V inscenaci ztvárňujete postavu nazvanou Čas. Jak se hraje čas?

Jak se hraje Čas, ještě nevím, ale věřím, že mě to Robert Wilson naučí. Ostatně už jsem u něho hrála i Osud.

Co znamená čas pro umělkyni, která toho stihla a stíhá tolik jako vy?

Myslím, že čas je taková spravedlivost jako smrt. Něco, s čím musíme počítat, s čím se musíme naučit žít a nad čím nesmíme lomit rukama. Od chvíle, kdy si to uvědomíme a přijmeme to, tak vlastně mládneme. Protože, jak řekl tuším Karel Čapek, myslíte-li na smrt, zemřete dvakrát.

Je obdivuhodné, co všechno stíháte. Potkávám vás na každé premiéře…

Bez toho, abych sledovala, co se v divadle děje nového, bych nemohla existovat. Pořád je nutné sledovat a měřit život a dění kolem sebe tím, co se rodí nového, pořád je nutné na sobě pracovat. Ale to je přece normální, ne? Neumím sledovat svět z balkónu. Musím být u toho. Než bych si sedla k televizi, jdu radši na film do kina, abych měla živý kontakt s lidmi.

Jak vznikla vaše spolupráce s Robertem Wilsonem?

Jako většina velkých věcí – náhodou. Oslovil mě ve chvíli, kdy jsem se loučila s operním jevištěm, ale ještě se mi nechtělo končit. Nabídl mi muzikál The Black Rider se skladatelem Tomem Waitsem a otevřel mi tím další obzor, výzvu, jak dělat divadlo. Inscenace 1914 bude už naší sedmou společnou prací. S těmi předchozími jsme objeli všech pět kontinentů.

Co pro vás práce s Robertem Wilsonem znamená?

Bobu Wilsonovi vděčím za mnoho. Je divadlem posedlý a já to na něm miluju! Spolupráce s ním je jako červená nit mé kariéry, něco, co mě velmi obohatilo a obšťastnilo. Naučil mě dívat se na divadlo novýma očima. Na začátku naší spolupráce, když jsem naslouchala jeho ohromně zajímavému výkladu, jsem se ho chtěla na něco zeptat, a začala jsem slovy „Myslím, že..“ a on okamžitě reagoval: „Nemyslete, jednejte!“

Objevil mi i roli světla na jevišti. A zase s tím souvisí historka. Stála jsem asi hodinu na jevišti, zatímco Wilson osvětloval detailně moji ruku. Nakonec jsem to nevydržela a omdlela. A on mi řekl: „Na jevišti se nestojí nohama, ale hlavou. A když hlava nechce, tak vás nohy nebolí.“

Wilsonovy inscenace jsou především zážitkem z výtvarně pojatých obrazů…

Protože divadlo je od slova dívat se. To není slyšadlo, ale divadlo. A možná i dividlo od slova divit se, být překvapován.