Jsi v sestavě jediný zakládající člen. Vzpomínáš si, jaké ambice jste v roce 1988 měli?

Na ambice jsme v podstatě neměli moc čas, protože kapela vznikla v roce 1988 a za tři měsíce jsme měli první vystoupení na nějakém soutěžním festivalu v Havířově. Skončili jsme druzí, načež následovaly další koncerty a my se zabývali tím, abychom se na pódiích slušně prezentovali. Pamatuji si ale na to, že na lidi dost působil název Doga. Byl jiný než ty, které tenkrát rockové kapely používaly.

Kdy sis uvědomil, že se chceš muzikou živit?

Od první chvíle jsem šel za svým a věděl jsem, že muzika je můj smysl života. Chtěl jsem hrát a skládat, i když jsem úplně na začátku ani nepočítal s tím, že někdy budu mít nějaké veřejné vystoupení. Dělal jsem to, co mě bavilo a naplňovalo. Protože jsem se to vždycky snažil dělat poctivě, plní se mi sen v podobě toho, že to můžu dělat dál.

Co bys dělal, kdyby Doga nebyla tak úspěšná a ty ses musel živit jinou prací?

Vždycky jsem na tuhle otázku odpovídal, že bych nakupoval zboží za účelem jeho dalšího prodeje.

A vážně?

Asi bych v branži zůstal a dělal produkci. Mám za sebou mimo jiné dvacetiletou spolupráci na festivalu Noc plná hvězd, který předloni ukončil svou existenci v Třinci. Ta tvá otázka je samozřejmě na místě, protože v dnešní době není hudba žádný zlatý důl a živí se jí u nás jen pár kapel.

K hudební složce jste už na začátku devadesátých let přidávali i vizuální. Proč jste ji už tehdy považovali za důležitou?

To souviselo a stále souvisí s tím, že muziku bereme jako zábavu pro lidi, kterou musíme dělat co nejlépe, se vším všudy. Vizuální složka je toho součástí, přišlo nám to tedy logické a automatické. Už v dobách našich začátků jsme měli svůj autobus, kterým jsme jezdili na koncerty, měli jsme vlastní světla a přidaly se i vizuální efekty.

Které efekty byly takříkajíc nejbláznivější?

Byla jich spousta. Používali jsme například obrovský kříž, jenž jsme zapalovali. Několikrát od něj málem chytil kulturní dům, ve kterém jsme hráli. Kříž jsme totiž polévali naftou, benzínem nebo lihem a on pak hořel metrovým plamenem. Bylo to efektní, ale v mnoha kulturácích byly předměty, které mohly snadno chytit. Například opony, dřevěné stropy nad pódiem a podobně. Že jsme nic nezapálili, bylo asi víceméně štěstí. Už v devadesátých letech jsme také používali pyrotechnické efekty, které jsme si vyráběli sami. Měli jsme kamaráda Bazyho, jenž pro to byl nadšený. Někdy ve dvaadevadesátém se mu podařilo namíchat jakýsi třaskavý prášek, který mu pak v místnosti nad naší zkušebnou vybuchl. Tu místnost to úplně rozmlátilo a Bazy měl v celém těle zapíchané střepy. Absolvoval kvůli tomu řadu operací a my z toho byli tak vyděšení, že jsme přestali tyhle amatérské pyrotechnické efekty používat. Bazy je pak vyráběl ještě pro jinou kapelu a vybuchly mu znovu. Stalo se to v jeho dílně v práci a výbuch vyvrátil celou stěnu. Naštěstí u toho nikdo nebyl. Od té doby si s tím dal pokoj.

Jste kapela, která během své existence příliš neměnila sestavu. V roce 2005 jste se ale museli rozloučit s tehdejším baskytaristou Pepou Šikem, který nezvládal svou závislost na alkoholu. Několik let poté zemřel. Byla to nejsmutnější věc, kterou Doga zažila?

Asi ano. Pepovo úmrtí byl důsledek toho, co se s ním dělo předtím. Nechtěli jsme se s ním rozcházet, jeho problémy a s tím spojená nespolehlivost ale ohrožovaly samotnou existenci kapely.

Co tě napadlo, když ses v roce 2009 dozvěděl, že zemřel?

Pamatuju si na ten okamžik přesně. Byl jsem zrovna na výletě na kole v horách. Volal mi kamarád, který pracuje u policie, a ptal se mě, jestli vím, ve kterém roce se Pepa narodil. Když jsem mu to řekl, odpověděl, že ho našli v parku v Písku mrtvého na lavičce. Bylo mi strašně smutno. Když byl Pepa na prvním protialkoholickém léčení, doktor nám řekl, ať si najdeme nového baskytaristu, že se z toho nedostane. Dodal, že tihle lidé končí tak, že jednou někde náhle zemřou. V tom Písku si Pepy všimla ráno v šest hodin nějaká paní, když šla do práce. Když se odpoledne vracela domů, bylo jí divné, že na té lavičce vidí stejného člověka ve stejné poloze, a nahlásila to policii.

Kapela každopádně hraje dál a aktuálně vydává výroční box se všemi svými řadovými alby. Co je v něm navíc?

Například cédéčko s bonusy v podobě veselých a raritních věcí: můj duet s Helenou Zeťovou, písničky s naším původním zpěvákem nebo hymna, kterou jsme napsali pro třinecké hokejisty. Snažili jsme se vybrat legrační a odlehčené záležitosti. Při té příležitosti jsme také představili nové suvenýry, které výtvarně zpracoval Frank Král, kamarád, jenž se před léty vrátil z emigrace v Kanadě. Vymyslel pro nás také scénu, kterou teď při koncertech používáme. A mně pomaloval akustickou kytaru.

Momentálně jste na turné se slovenskou skupinou Bijouterrier. Turné se jmenuje SPJ Tour. Co to znamená?

Slováci říkají – silnější pes jebe, odtud SPJ Tour. Je to takové jejich pořekadlo. My ho v názvu turné naznačili proto, že obě kapely mají v názvu psa.