V minulosti jste se koncertům na festivalech vyhýbali. Proč jste se rozhodli hrát na Rock for People?

P.B.Ch.: Dříve nebyla organizace českých festivalů tak profesionální. Zkusili jsme to, ale dostali jsme se do obrovského organizačního zmatku, a tak jsme se rozhodli, že pro nás bude lepší neničit si nervy z toho, jak spousta věcí nefunguje. Pořadatelé na sobě ale pracovali a my máme pocit, že na Rock for People bude po organizační stránce vše v pořádku. Těšíme se.

Budete mít na festivalu výpravnou scénu, s níž předtím budete vystupovat v halách?

Robert Kodym: Neplánujeme to, protože festivaly jsou akce pod širým nebem, a to není pro tak náročnou techniku dobré prostředí. Je ale možné, že některé věci z ní na Rock for People mít budeme.

V jakém stadiu je příprava na turné?

Michal Dvořák: Zkoušíme každý den a už jsme dali dohromady program. Nebylo to ale jednoduché. My bychom chtěli hrát ostřejší písničky, zatímco lidi chtějí slyšet hity. Když to spojíme a budeme hrát best of, koncert potrvá přes dvě hodiny. To by ale asi nikdo nevydržel, takže budeme hrát ořezanou verzi best of.

Představíte nějaké zajímavosti?

Kodym: Zkoušíme tři písničky, které jsme nehráli třiadvacet let. Jsou z naší první desky. Pro mě je to trochu šílené, protože jde o skladby, které jsem naposledy hrál před třiadvaceti lety, tedy skoro před čtvrtstoletím. Přijde mi to vtipné, ale až nám bude přes šedesát, budou podobné řeči intenzivnější.

Narazili jste při zkoušení na nějaký problém?

P.B.Ch.: Nedávno jsme se s Davidem Kollerem bavili o tom, že v některých písničkách má tak náročné party bicích, že vůbec nechápe, jak v nich mohl současně hrát a zpívat. Na turné bude v mnoha písních bubnovat jeho syn Adam a on bude zpívat. Dříve ale dělal obojí.

Vysvětluju si to tak, že když je člověk mladší, dokáže se vyhecovat k výkonům, které později za normálních okolností nejdou tak lehce. Koncertní adrenalin způsobuje, že zapomene, že má nějaké hranice, a dostává se do prapodivného stavu, při kterém hraje jako o život. Je to tak nejlepší.

Kodym: To, co Lucie hraje, není ale složitá hudba. Já mám například pocit, že instrumentálně nejnáročnější věci jsem hrával ve své první skupině Prášek. Hráli jsme tak rychle, jak šestnáctiletý testosteron putoval v našich tělech. Byli jsme pod vlivem skupiny King Crimson, ale hráli jsme mnohem rychleji.

Loni řekl David Koller v médiích, že pro turné možná vzniknou nějaké nové písničky. Stane se to?

Kodym: Pokud vím, David řekl, že jsem přišel s tím, že bychom mohli napsat dvě nové skladby, což se mu zdál být dobrý nápad. Nikdy jsme se na tom ale nedohodli.

P.B.Ch.: Vážně jsme o tom neuvažovali. Smysl by jedině mělo složit deset nových písní a nahrát desku. To se ale nechystáme.

V roce 2015 oslaví Lucie třicet let. Proč jste se rozhodli absolvovat turné letos, a nepočkali jste na rok oslav?

Kodym: Je fakt, že to není synchronizované. Já si ale myslím, že většina z nás není z třicátého výročí nadšená. Spíš nás děsí, kolik let už uběhlo.

P.B.Ch.: Strašně si vážíme toho, že žijeme a můžeme ještě něco dělat. Asi před dvěma lety jsem upadl na schodech a nalomil si prst. Mám ho teď trochu křivý a při změně počasí mě někdy ještě bolí. Půl roku jsem po tom úrazu nemohl hrát na kytaru. Od té doby mám strach o to, aby mě kluci z kapely nevyhodili, protože jsem chromý. Je pro nás prostě důležité, že jsme všichni relativně v pořádku a můžeme vyjet na turné.

Máte klidné spaní?

Kodym: Minulý týden jsme si dali jarní prázdniny a v pondělí jsme zase začali zkoušet. V noci z minulé neděle na pondělí se mi zdál sen, že jsem vařil a při tom si rozřízl až na kost bříško ukazováčku, což je pro kytaristu nejdůležitější prst. Byla to hluboká rána až na kost a já v tom snu řešil, jak půjdu na zkoušku. Vymyslel jsem si, že tu ránu zmáčknu, budu ji čtyřiadvacet hodin v kuse držet a ona sroste. V tom snu jsem také telefonoval klukům a řekl jim, že je to špatné, ale že jsem se rozhodl ránu držet, aby srostla. To asi není moc klidné spaní…