Z dějin vymazávaný Miloš Hlávka jako divadelník

Miloš Hlávka (15. září 1907 v Horšovském Týně – 7. května 1945 v Praze), spolutvůrce Divadla DADA, spolupracovník E. F. Buriana, Jiřího Frejky, Františka Zelenky, Jaroslava Ježka a na scéně Národního divadla desítek umělců nejznámějších, působil už před válkou v Národním divadle a v době Protektorátu Čechy a Morava jako dramaturg a od března 1944 jako šéf činohry.

Jeho tragická smrt uprostřed pražského povstání, kdy byl v Celetné ulici smrtelně postřelen, se jistě hodila mnoha lidem, kteří na mrtvého už, ani ne osmatřicetiletého umělce, mohli ukázat jako na „příklad“ kolaboranta.

Hlávka se tak nechtěně dostal do společnosti lidí, jako byli Václav Talich, od roku 1935 „správce“ a až do května 1945 šéf opery Národního divadla, nebo dirigent, pedagog a skladatel K. B. Jiráka, v letech 1930 až 1945 ředitel hudebního programu Čs., respektive Českého rozhlasu.

Talich se složitě vracel k veřejnému působení, nejšťastnější byl snad na Slovensku, kde pomáhal zakládat Slovenskou filharmonii. Jirák nedoložené obvinění z kolaborace a pronásledování po roce 1948 řešil odchodem za moře. Zemřel v roce 1972 v Torontu.

Just cituje zprávu, nekrolog, spíše nařčení z deníku Dnes z 13. května 1945 o tom, že „Miloš Hlávka, dramaturg a úřadující šéf činohry, spáchal sebevraždu. Hlávka využil svého manželství s Němkyní k dosažení této kariéry. Byl skutečným vykořisťovatelem Národního divadla, pobíral spolu s jinými sobě rovnými výtečníky desetitisícové honoráře za úpravy a předělávky děl starých autorů, které nebyly v podstatě ničím jiným než literárními krádežemi a loupežemi. Členstvo ND si oddychlo od tohoto záludného a zákeřného nebezpečného intelektuála. Jako doklad jeho neobyčejné drzosti svědčí, že repertoár ND měl připraveno v Moravcově ministerstvu jen 22 her a komedií, které upravil…“

Onou Němkyní byla tanečnice Irmgarda Otteová, s níž se seznámil v Osvobozeném divadle a se kterou spojil v roce 1931 život. Posílala nejen před válkou, ale i během ní své a Milošovy děti do českých škol. Byla vyřazená z odsunu, v roce 1949 získala čs. občanství. Pozůstalí navíc dostali v lednu 1947 potvrzení – in memoriam – o otcově bezúhonném chování za okupace, tedy jeho Osvědčení o státní a národní spolehlivosti.

Přesto se po desetiletí dělalo rovnítko nikoli mezi Miloš Hlávka = básník a divadelník, ale Miloš Hlávka = kolaborant. Just dokládá, že i počátkem nového tisíciletí další vědecké generace přebíraly prachem zapadaná schémata…

Důležité je, že si čtenář může učinit vlastní názor. Seznámit se s řadou jeho her a úprav, jako jsou Panama, Světáci (nezaměňovat s filmem Martina Friče), Benátská maškaráda či Kavalír Páně. Benátská maškaráda, například, se od premiéry v roce 1941 udržela na scéně ND až do nuceného zavření divadel v roce 1944.

A zároveň si čtenáři mohou přečíst Hlávkovy recenze, reportáže – mimo jiné už z nacistického Německa po roce 1933 – a další inspirativní úvahy.

Just rovněž charakterizuje Hlávkovu divadelní koncepci a dramatickou poetiku slovy jeho blízkého spolupracovníka Jiřího Frejky z roku 1945, kdy se pokusil vystihnout, co „je to“ básník: „Nešťastný člověk, který ve svém srdci skrývá hluboké strasti, ale jehož rty jsou utvořeny tak, že sténání a křik mění se v krásnou hudbu.“

A připomíná Hlávkovo novátorské pojetí „autorské adaptace“, které ve zralé podobě nazývá pak „přebásněním“. Právě v případě charakteristiky tvorby Jeana Cocteaua vystihl Hlávka i vlastní přístup, kdy „adaptací“ nerozumí pouhou „volnou úpravu“ nějakého staršího díla.

„Ne, měli bychom se dohodnout, že pojem adaptace je mnohem širší, že je to nové uchopení starého motivu, ať už na plánu karikatury, grotesky, zlyričtění nebo dobásnění apod.“

Just rovněž připomíná, že se Hlávkovi vyčítala účast v anketě Arijského boje o Lize proti bolševismu z roku 1943. A napočítal, že se této ankety zúčastnilo jedenatřicet „dalších nešťastníků“, mezi nimiž, spolu s jedním členem „kárné komise“, která Hlávku posmrtně vyhazovala ze Syndikátu spisovatelů, našel tři pozdější nositele Řádu práce, tři zasloužilé umělce, dva národní a dva laureáty Státní ceny Klementa Gottwalda.

Cenné je i DVD, které s fotografiemi předních herců ND, s nimiž Hlávka spolupracoval od roku 1937, nabízí hlasy Eduarda Kohouta z Benátské maškarády, Rudolfa Hrušínského a Jitky Stránské ze Stříbrného větru, Karla Högra, Leopoldy Dostalové a Vlasty Matulové z Prince Homburského, Olgy Scheinpflugové, Václava Vydry a Františka Rolanda z Čarodějky pasovské.

Nakladateli, autorovi úvodní studie i Františku Knoppovi, který připravil rozsáhlou výběrovou bibliografii Hlávkových dramat a adaptací i jejich uvádění na jevišti, patří dík za připomenutí jedinečného osudu a díla, které nelze trvale vymazat z dějin české literatury a divadla. Je to navíc další střípek do stále rodící se mozaiky české společnosti a umění během nacistické okupace.