RECENZE: Josef Flejšar dělá z obyčejného plakátu umělecké dílo

Naprosto určující byla pro Flejšara schopnost skloubit vizuálně informativní požadavek plakátu s jeho estetickým vyzněním. Pomáhal mu k tomu především cit pro barvu, která určité aspekty výsledného díla dokázala smysluplně akcentovat a pak také nápaditá stavba kompozice, která některé prvky plakátu vyzdvihla a jiné, méně důležité, naopak dokázala potlačit.

Flejšarův talent byl natolik košatý, že mu nedělalo problém vytvořit kvalitní propagační materiály ke kampani o škodlivosti alkoholismu (Alkohol, 1962), plakáty na divadelní představení (Rusalka, 1960), film (Stříbrný vítr, 1954) nebo výstavu (Expozice Franze Kafky, 1994).

Vždy si však výtvarník zachovával vysokou uměleckou úroveň, která sloužila cele funkci plakátu. Umělecky se Flejšar posouval od konkrétní figurativní tvorby načichlé socialistickým realismem přes moderní umění typu expresionismu či fauvismu až po naprosto originální abstraktní symbolickou tvorbu.

Ve všech případech, jak už bylo výše uvedeno, sázel tvůrce především na výraznou řeč barev. V některých případech jsou zkomponovány tak, aby doslova z plakátu na pozorovatele křičely. Někde Flejšarovi stačila třeba jen modrá a bílá na černém podkladu (Pravoslav Rada, Malá retrospektiva, 1988). Centrální figura bájného zvířete je pojatá tak, že vypadá jako by byla vytvořená z cibulového vzoru, který se používá u porcelánu.

Jinde si grafik vystačil dokonce s kombinací bílé na červeném podkladu (Hudební festival Antonína Dvořáka v Příbrami, 1970) a docílil naprosto stejného estetického dopadu jako u děl s mnohem větším počtem barev.

Je až bechderoucí, jak Josef Flejšar dokázal z obyčejné věci denní potřeby, kterou člověk míjí při každodenní procházce městem, vytvořit malé umělecké dílo. Díky němu se mohla šedivá fádnost normalizačních měst proměnit v malou galerii.