Nebylo by divu. Je totiž riskantní a hrozí něčím, co by se dalo nazvat i scenáristickým průšvihem. Život totiž přinese mnohem pravděpodobněji než atraktivní pátrání s mnoha dramatickými zvraty běžnou úředničinu, a někdy i případy s vývojem, který neodpovídá zrovna ideálně potřebám vyprávění nebo konvencím žánru.

Dál také policejní omyly a přešlapy natolik obyčejné, až se zdají nemožné, a navrch taky třeba zločince-mouly, kteří třeba jen pár minut po přepadení zavolají z ukradeného mobilu domů, aby ušetřili za kredit, nebo se přiznají k sérii znásilnění pod pohrůžkou, že v opačném případě se budou u soudu přetřásat miniaturní rozměry jejich přirození.

Přesto se zdá, že koncept zatím funguje, i když pro jiné než tuzemské diváky by tak atraktivní jistě už nebyl. Láká jak zvědavost na opravdové případy z blízkého okolí, z nichž některé se v minulosti už objevily v médiích, tak všednost a uvěřitelnost příběhů, včetně prostředí. Jenže navzdory stále nadprůměrné sledovanosti kolem 1,4 miliónu diváků je otázka, na jak dlouho tohle ještě vystačí.

Realitu profese, kterou do seriálu přinesl kriminalista a nynější šéf pražské „mordparty“ Josef Mareš, publikum už vzalo.

Jde i o reprízy

Dál však už bude úspěch seriálu záležet hlavně na tom, jak dobře „hlídal žánr“ Jan Malinda. (Právě takto si prý dva debutující spoluscenáristé rozdělili role.) Zajímavé však není jen to, kolik diváků si seriál po čtvrtém díle udrží, ale i jak blízko k jeho počátečnímu úspěchu dosáhnou později reprízy.

Například Kriminálka Anděl, která se skutečnými případy jen volně inspirovala a na rozdíl od „dokumentární“ televizní kamery Případů 1. oddělení sází na líbivý vizuál, běžně překonává i při opakování miliónové publikum.

Dokonce i teď, kdy televize vysílají oba seriály téměř proti sobě, sleduje už několikrát obehranou první řadu Kriminálky téměř 700 tisíc lidí. Jak by asi dopadl přímý souboj premiérových dílů?