Jak jste se vlastně k Songfestu dostal?

Před lety mě oslovila Fengyün, s níž jsme se znali už od jejího působení na dramatickém oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka, kde jsem byl po nějaký čas vedoucím. Rozhodla se pořádat festival, který by propojoval východní a západní tradice, neboť poznala oboje. To se mi líbilo, protože se také domnívám, že svět může být místem, kde se jednotlivé rozmanité kultury a tradice navzájem obohacují a doplňují. No, a od prvního ročníku tento Songfest uvádím.

Jaký vy sám po těch letech přikládáte Songfestu význam?

Líbí se mi, že nás upozorňuje na jiné počítání času, na jiné uvažování o kalendáři. Na rozdíl od našeho solárního roku jde o roky lunární, kdy se nový rok počítá od novoluní koncem ledna či počátkem února. Tento začátek roku je tedy, na rozdíl od našeho stabilního 1. ledna, pohyblivý.

Letos uvítáme rok Koně. Čím je specifický?

Nerad bych se pouštěl do nějakých podrobnějších výkladů. Snad mohu podotknout, že 30. ledna nastane rok Dřevěného Koně, který vystřídá dosavadní rok Vodního Hada. O podrobnostech by jistě lépe povídala Feng-yün.

Mimochodem, v jakém čínském znamení jste se narodil a které jeho vlastnosti jste přijal?

Jsem Kovový Buvol. Podle našeho pojetí jsem Býk, dle indiánského Bobr, dle stromů jsem Ořešák. To vše se učím kombinovat, násobit, umocňovat, smiřovat, ladit, přátelit. Četl jsem několik svých různých podrobných horoskopů a vždy jsem našel nějakou inspiraci pro vnitřní práci. Beru to jako inspiraci, jako hru, jako určité výchozí podmínky, s nimiž je třeba neustále pracovat. A to mě baví.

Naposledy jste se jako filmový herec představil v Havlově Odcházení v roce 2011. Čeká vás v nejbližší době nějaké natáčení?

O ničem nevím. Jen s Olgou Špátovou chystáme televizní film Racek na motivy Racka Jonathana Livingstona od Richarda Bacha. Tento Racek by měl být vyprávěn ve znakovém jazyce. Inspirací je nám divadelní představení Racka ve znakovém jazyce, které jsme před lety připravili s tlumočnicí Kateřinou Červinkovou-Houškovou, neslyšícími Maruškou Basovníkovou a Zuzkou Hájkovou a s herečkou Ivankou Uhlířovou. Hrávali jsme to hlavně v pražském Divadle Kampa. To představení bylo krásným propojením světa slyšících a neslyšících. Loni jsme se shodli s Olgou Špátovou, s níž jsme se potkali při práci na záznamu Čtyř dohod, že by mohlo být přínosné Racka ve znakovém jazyce převést do filmové podoby. Olga jedná s Českou televizí a vypadá to slibně.

Velmi úspěšné je vaše představení Čtyři dohody. Čemu popularitu jak divadelní, tak audiopodoby díla přisuzujete?

Nevím, samotného mě to stále udivuje. To byste se musel spíš zeptat diváků. Já považuji Čtyři dohody za velmi šťastnou kombinaci prastaré hluboké tradice s jednoduchým přehledným pronikavým podáním, které se Donu Miguelu Ruizovi v jeho tenké knížce podařilo. Překračuje jednotlivé ideologie a omezující náboženské systémy, klade jednoduché otázky, které mohou zajímat každého nezávisle na věku, povolání, pohlaví či vyznání. A nabízí neobvyklé odpovědi, které mohou rezonovat s vnitřním věděním kohokoli. Je to Cesta Srdce.