Článek
Osmatřicetiletý rodák ze Sušice už dávno prošel obdobím, kdy do tradičního nástroje australských domorodců pouze „foukal“. Světově respektovaným hráčem je proto, že hledá a evidentně nachází cesty, jak hru na didgeridoo zpestřit, jak ji posunout a zmodernizovat.
Na albu Singing Didgeridoo dal v základu svému nástroji tvar surové hmoty. V jednotlivých skladbách jako by ji pak opracovával. Dovolil nástroji být rytmickým i melodickým a při hře na něj někdy ústy vyluzuje i jednoduchou melodii. Ta spolu s rytmickou sekcí a elektronickými zvuky vsunutými do tradičního znění nástroje nechala vzniknout tvary regulérních skladeb.
Zatímco obvykle při hře na didgeridoo může být skladbou s názvem pouhý motiv, který se může v dalším přehrání změnit, a v zásadě to nehraje větší roli než sám název údajné skladby, Smeykalovy kompozice mají strukturu, aranže i dynamiku. Rytmické nástroje či efekty jim dávají barevnost, pročež na ploše necelé hodiny alba nehrozí, že by se dostavil pocit monotónnosti či autorské nebo interpretační bezradnosti.
Album je důkazem toho, že tak zdánlivě jednoduchý nástroj, jakým didgeridoo je, lze použít univerzálněji, než by se mohlo zdát. A pokud je jeho zvuk navíc nasměrováním do ezoterických oblastí a má zklidňující schopnost, jsou to bonusy pro ty, kteří dali didgeridoo v rukou Smeykala šanci promluvit. Jeho tvorba je totiž zajímavá a pokorná.
Za pozornost jistě stojí i obal alba, který Smeykal vyrobil sám.
| Ondřej Smeykal: Singing Didgeridoo |
|---|
| Vlastní náklad, 53:25 |