RECENZE: Co je za písněmi Vlasty Redla

Jiný básník a povídkář o chuti stopovat autora krok za krokem napsal: „Je mi záhadné, proč se takový článek dosud nedostal na světlo – ale snad je tím nedostatkem vinna především spisovatelská ješitnost. Spisovatelé – zvláště pak básníci – nás většinou chtějí udržovat v domnění, že tvoří v jakémsi ušlechtilém šílenství, v jakémsi nazíravém vytržení...“ To tvrdí Edgar Allan Poe v zřejmě nejslavnějším textu, který demontuje vlastní tvůrčí postup, Filosofie básnické skladby.

Redl se (na rozdíl od Poea) nezabývá popisováním formálních pravidel, jež si pro své texty vytyčil. Ve třiadvaceti krátkých vzpomínkách líčí, jaká setkání, události a lidé ho inspirovali k napsání známých písní. Motivy se vynořují, spojují, proplétají a ve výsledku stojí mnohdy tvar, který má jen pramálo společného s původním východiskem.

Je sympatické, že Redl svou tvorbu nehalí uměleckým mystériem. Píše o tom, jak některé texty vznikly čistě z nutnosti (volné místo na stopáži gramofonové desky) nebo z přátelské výpomoci (pro kamaráda, který chtěl svést ženu písní, jež byla složena speciálně pro ni). Za jinými stála fascinace ženou. To pak Redl přiznává, že dotyčná není vždy absolutní múzou, jež by se vinula celou písní.

„Tohle žádná žena nepochopí. Nemá proč to chápat. Tyhle dva řádky jo a tyhle dva ne? Žena není povinna takto to vnímat. Buď je to o ní, a pak je to o ní celé, anebo si to strčte a basta,“ píše.

Nic z této autorské upřímnosti však neubírá na kvalitě písní. Nejlepší je pustit si k četbě některé z Redlových alb. Písničkář vás vezme do míst, kam na to chodí, a možná na vás i počká, když se po cestě někde zapomenete.