Některé práce na první pohled vypadají tak, že je vymýšlel nějaký režisér jako záběry pro budoucí film, které pak fotograf pouze zdokumentoval pro studiového architekta.

Jenže tím nejlepším studiovým architektem je život sám. Proto nemusí Erwitt nic vymýšlet, ale stačí mu jen chodit ulicemi měst a mačkat spoušť.

Zase tak jednoduché to ovšem není. Předpokladem k tomu, aby vznikla fotografie, která má v sobě zakódovanou určitou originalitu, je především výrazný pozorovací talent. A také smysl pro správnou chvíli, kdy vše na milióntinu sekundy zapadne do sebe a nikdy se už nevrátí. Výsadou fotografa je, že díky svému talentu může lidem tyto scenérie předkládat.

Elliott Erwitt pracuje mistrovsky s neobvyklými momenty

Najednou se díky němu dostáváme do mírně bizarního panoptika plného zvláštních bytostí nebo naprosto neuvěřitelných a často i komických situací.

Lidská postava sedící na schodech s buldokem na klíně se stává sama tímto psem. Fotograf totiž zachytil dvojici z úhlu, ve kterém člověk i zvíře splývají v jednu bytost. Jinde zase socha bohyně lovu Diany míří lukem do imaginárního muzejního prostoru. Erwitt však zmáčkl spoušť v momentě, kdy ke skulptuře kráčí mužská postava, takže vzniká dojem, že bohyně loví úředníka v obleku.

Elliott Erwitt umí pracovat s nadsázkou, jemnou ironií a humorem. Ale na druhé straně je tvůrcem portrétů známých osobností. Díky němu se můžeme dívat do vousaté tváře profesionálního revolucionáře Che Guevary v oparu doutníkové mlhy nebo obdivovat smyslné rty Marilyn Monroe.

A díky němu můžeme zažívat žal s truchlící Jacqueline Kennedyovou na hřbitově v Arlingtonu. Právě její oči jsou tím pojítkem mezi námi teď a tady a vdovou po prezidentu Kennedym tehdy a tam.

Fotograf Erwitt setkání s dějinami a lidmi, kteří je tvořili, umožňuje díky svým fotografiím.

Elliott Erwitt: Personal Best for Leica
Leica Gallery, Praha, do 5. ledna 2014

Celkové hodnocení 80 %