Truchlila, přemýšlela, bilancovala. Pak ale našla nového bubeníka Martina Vajgla, což byl tak silný impuls, že ze sebe zpěvák a kytarista Petr Janda začal chrlit nové písničky. Vysázel jich pětadvacet, poslal je spoluhráčům a ti vybrali čtrnáct nejlepších.

Učinili to s jasnou vizí. Jelikož Olympic má tradiční zvuk a jeho skladby tradiční stavbu, neomylně sáhli po těch, které měly ambice charakteristické znaky zachovat.

Kytarista a zpěvák Petr Janda.

Kytarista a zpěvák Petr Janda

FOTO: Právo - Milan Malíček

Na desce se soubor ani po změně na postu bubeníka nevydal za hranici svého dosavadního pole působnosti. Potvrdil naopak, že hodlá setrvat. Odrazilo se to i ve zvuku nahrávky, neboť na první poslech není moderní, spíše obvyklá, z dnešního pohledu vlastně retro.

Už z úvodní rockově pulzující Divné tryská nálada nového počinu. Souhvězdí šílenců je album chlapíků, kteří žijí rockovou hudbou, nikdy by nechtěli dělat nic jiného a dostává se jim k tomu tolik chuti, až je to… divné.

Janda například zpívá na celé desce s nasazením, které odpovídá entuziasmu zpěváka v první písničce debutového alba.

Korunovací zvolené cesty je písnička Pane můj (Rocková modlitba). Patří k těm melodicky nejvýraznějším (spolu s titulním Souhvězdím šílenců), navíc se hlásí k filozofii „Dětí rock’n’rollu“ vzešlé ze spolupráce autorů Jandy a Karla Šípa již v muzikálu Ať žije rockenroll!, který měl premiéru v roce 2010 v pražském Divadle Broadway.

Texty Olympiku jsou vedeny aktuálním rozpoložením muzikantů a jejich textařů. Vzpomínají na zesnulého bubeníka, zpívají o ženách, rozchodu a bolavé hlavě z pití, lásce i muzice. Vytvořili tak prostředí, ve kterém téhle kapele není těžké věřit.

Souhvězdí šílenců je po všech stránkách přirozené album. Tím čtveřice splnila vše, co mohla nabídnout. Těžko totiž lze od ní po padesáti letech existence chtít, aby měnila scénu či sebe samu.

Olympic: Souhvězdí šílenců 
Supraphon, 49:15

Celkové hodnocení 65 %