Článek
Ještě loni v červnu jsi, Petře, připouštěl, že by se Olympic mohl po úmrtí Milana Peroutky rozpadnout, a to v případě, že mezi novým bubeníkem Martinem Vajglem a zbytkem kapely takříkajíc nepřeskočí jiskra. Nyní vychází nové album a zdá se, že skupina je v plné síle. Kdy začalo být jasné, že to dobře dopadne?
Petr Janda (zpěv, kytara): To se teprve uvidí. Vždycky jsem totiž také říkal, že uděláme všechno pro to, aby to v kapele dál dobře fungovalo. Myslím si, že se nám nové album povedlo, takže teď bude záležet na tom, jak ho přijmou posluchači. Pro kapelu je však mnohem důležitější, že je dobré, baví nás a máme pocit, že je nám budoucnost nakloněna.
Co od ní očekáváte?
Petr Janda: Už v době, kdy jsme začali Souhvězdí šílenců nahrávat, jsem lidem z vydavatelství Supraphon sdělil, že mám v plánu vydat každý rok jedno album. Příští rok vyjde deska nazvaná Souhvězdí drsňáků a v roce 2015 Souhvězdí romantiků. To bude dvacátá studiová nahrávka Olympiku a Martin Vajgl se stane jeho právoplatným členem. Pak si ve vydávání desek dáme pauzu.
To jsou velké plány. Myslíš je vážně?
Petr Janda: Smrtelně vážně.
Milan Broum (baskytara): Pro nás bylo také překvapení, když nám to všechno v den vydání nové desky Petr oznámil.
Petr Janda: Oslavami padesáti let existence jsme zakončili určitou etapu života. Já načínám důchodcovský věk a celá kapela vlastně jede znovu. Máme nového bubeníka, novou desku, novou chuť a viditelně nám vzrostla fanouškovská základna. Od smrti Milana Peroutky se lidé o kapelu víc zajímají a na Facebooku nám každý den přibývá několik stovek přátel a fanoušků. Také mě překvapilo, jak moc lidé diskutují o novém singlu i novém albu. Prostě se toho pořád hodně děje. Neustále nám jsou například v patách dva fanoušci, kteří všechno dění v kapele natáčejí. To jsou věci, které nás samozřejmě pozitivně nakopávají. Zaskočily mě, ale stavím se k nim čelem. Proto všechny ty plány.
Písničky na novém albu jsou v rámci zvuku Olympiku tradiční. Nebyl přesto příchod Martina Vajgla impulsem k tomu, aby se kapela zvukově zmodernizovala?
Milan Broum: Milan Peroutka s námi hrál sedmadvacet let. Když jsme se po jeho smrti rozhodli pokračovat dál, stál před námi úkol najít nového bubeníka. To se podařilo, přišel Martin Vajgl. Už na začátku spolupráce nám řekl, že má k Olympiku silný vztah. Znal celý jeho repertoár, takže nebyl problém se s ním sehrát.
Martin hraje jinak než Milan, každý bubeník má svůj styl. Po technické a profesní stránce je výborný, a tím, že má tak úzký vztah k Olympiku, přispěl k tomu, že se nahrávka povedla. Alespoň si to všichni myslíme. Z mého pohledu hraje dnes Olympic jinak, pořád ale takříkajíc po svém.
Martine, neměl jsi ambice zvuk Olympiku trochu změnit?
Martin Vajgl (bicí): Měl jsem jedinou ambici, a sice aby to byl Olympic. Mou největší obavou bylo, aby nedošlo k tomu, že bude znít jinak a nebude navazovat na všechno to, co se v něm stalo v minulosti. Tahle kapela má svůj zvuk, což je dnes obrovské plus, a také neuvěřitelně silný repertoár. Když jsme album začali nahrávat a ve studiu vznikaly první zvuky a pak písničky, uklidnil jsem se. Dostavil se u mě pocit, který jsem měl při poslechu starého repertoáru kapely.
Dokážete pojmenovat charakteristické znaky Olympiku?
Milan Broum: Po padesáti letech existence je to jasné. Jsou to Petrův zpěv, jeho autorský rukopis a melodika písniček.
S několika změnami v sestavě se samozřejmě trochu měnilo pojetí, ty tři znaky ale zůstaly.
Řekli jste si při nahrávání alba, že některou skladbu nenatočíte, protože nezní jako od Olympiku?
Petr Janda: Napsal jsem pro desku pětadvacet písniček. Jejich nahrávky jsem rozeslal klukům z kapely a oni z nich vybrali čtrnáct, které jsme pak natočili na desku. Podle mého názoru vybrali podvědomě ty, které odpovídají tradičnímu zvuku Olympiku. Bylo to spontánní, nijak jsem je neovlivňoval.
Pětadvacet písniček pro jedno album je hodně. Máš autorsky plodné období?
Petr Janda: Asi ano, protože se mi to nikdy nestalo. Je to opravdu hodně písniček. Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mě, že za tím může být můj nedávný rozhovor s Michaelem Kocábem. Tvrdil, že mu nějaký kamarád z Austrálie řekl, že nejlepší je psát písničky těsně před nahráváním desky, tak měsíc dva. Člověk by se měl pustit do skládání, dát průchod nápadům a pak vybrat ty nejlepší. A neměl by do toho tahat žádné starší nápady ze šuplíků. Teprve pak prý deska drží pohromadě a je to – obrazně řečeno – román, ne pouze sbírka povídek. Já si řekl, že když to takhle dělají frajeři na Západě, proč bych to nemohl udělat také. Na jaře jsem se pustil do skládání a šlo to jako po másle.
Takže na desce není žádný starší nápad?
Petr Janda: Vtom jsem Kocába úplně neposlechl. Poslední skladba se jmenuje Prázdnej dům a to je takzvaná šuplíkovka.
Ve které skladbě vzpomínáte na Milana Peroutku?
Petr Janda: Jmenuje se Já nejsem zlej a je vlastně o stáří. Napsal jsem hudbu i text a snažil jsem se, aby to nebylo moc smutné. Je to spíš takový povzdech.
Příští rok v květnu uspořádáme koncert v pražské Malostranské besedě, který bude věnován vzpomínce na Milana. Pozveme na něj pár bubeníků, zahrajeme si s nimi a budeme se snažit, aby to celé bylo veselé. Milan byl totiž nejveselejší člověk, jakého jsem znal.
Několik předešlých alb Olympiku vyšlo na etiketě společnosti Best I. A. Proč nyní vydáváte novinku u Supraphonu?
Petr Janda: Spousta vydavatelství v nastalé situaci na trhu prodeje cédéček zanikla, a přihodilo se to i malé společnosti Best I. A. Už loni jsme poprosili Supraphon, jestli by nás při vydání případného dalšího řadového alba vzal pod svá křídla. Byli jsme u něj vminulosti třiadvacet let. On nás přijal a výsledkem nové spolupráce je Souhvězdí šílenců.