Článek
Velkou premiéru jste v této sestavě měli v červnu jako předskupina amerických Bon Jovi v Praze. Jak jste ji prožili?
Hynek Toman (kytara): Před koncertem jsme měli velkou trému, protože Bon Jovi jsou dlouhodobě jedna z největších světových rockových hvězd, zatímco my fungovali v nové sestavě asi dva měsíce. Byl to pro nás ale významný koncert. Dali jsme na něm jasně najevo, že Support Lesbiens žijí a pokračují dál. Před vystoupením jsem v šatně zpěvákovi Czendovi řekl, aby zkusil lidi roztleskat. Udělal to a povedlo se, což pro nás bylo důležité. Nadchlo nás také, jaké fanoušky u nás Bon Jovi mají. Kdybychom takové jednou měli, byli bychom nejšťastnější na světě.
Czenda (zpěv): Byl to křest ohněm a obrovský zážitek. Nikdy jsem nebyl velký fanda Bon Jovi, ale atmosféra toho koncertu mě strhla. Řekl jsem si před ním, že když vystoupení nezvládnu, nemám na místě zpěváka Support Lesbiens co dělat. Naštěstí to dopadlo dobře, takže jsem nemusel řešit tu horší variantu. Já to totiž už jednou zažil. V roce 2001 jsem v kapele Post-It, kde jsem tehdy čerstvě zpíval, po třech měsících na pozici frontmana řekl, že odcházím, protože na to nemám. Spoluhráči mi ale jasně a tvrdě řekli, že nesmím být srab a musím na sobě víc pracovat.
Kdo všechno se podílel na vzniku písniček, které jsou na vašem novém albu?
Toman: První naše společná skladba byla Changes. Já napsal základ, Honza Andr vymyslel linku na klávesy a Czenda přinesl výraznou zpěvovou linii a napsal skvělý text. Ukázalo se, že je to ideální způsob spolupráce. Tohle album navíc vznikalo v úplně jiné atmosféře než předešlé desky Support Lesbiens, protože jsme v první řadě přátelé. Všichni makali, nosili nápady, zkrátka bylo vidět, že nás to baví a dobře se doplňujeme. A to i přesto, že každý z nás poslouchá trochu jinou muziku. To se nakonec projevilo v žánrové pestrosti desky. Velkou zásluhu na její podobě má i producent Ecson Waldes.
Czendo, psal jste v minulosti texty v angličtině?
Czenda: Nikdy, stejně tak jsem nikdy předtím v angličtině nezpíval. Pokud jde o obsah textů, tak asi pokračuju v linii, kterou jsem načal ve své minulé kapele Post-It. Je v nich prostor vyjádřit i to, co bych nikdy nikomu neřekl. Snažím se to zabalit do příběhu, ale současně si vážím možnosti se takto s určitými věcmi vypořádat. Já vlastně nejsem textař, jsem spíš textař z donucení. Kvůli tomu mám k psaní velký respekt.
Na začátku vaší nové desky je skladba Pray for Tomorrow, tedy Modlitba pro zítřek. Zabýváte se v ní tím, co se dnes děje ve světě, přitom Support Lesbiens nikdy politickou kapelou nebyli. Proč jste zvolili takové téma?
Czenda: Myslím si, že každý rocker v sobě má touhu napsat alespoň jednou protest song. Přestože jsem se v minulosti lidem, kteří protest songy psali, za jejich marnost a povrchnost smál, chtěl jsem to také zkusit. Když náš bubeník Rae přinesl hudební nápad, který byl na začátku té písně, hned mi bylo jasné, že je to možnost konečně napsat text, jenž se vyjadřuje k situaci u nás. Je pocitem běžného občana, nenese žádné řešení. Vlastně se vyjadřuje k problémům, které má celý svět. Věřím, že se povedl.