Vlastně se do dvou dnů a jedné svatební noci podařilo Wispiańskému vložit obskurnímu společenství sedláků malopolského venkova, intelektuálů z velkosvěta kolem Wawelu a alespoň v opileckých snech oživlých vůdců, rojvodů a bájných poutníků všechnu slovanskou nejednotnost, nepospolitost a naivní revolučnost končící pravidelně těžkými kocovinami.

Přijďte s kosami a cepy

Rychlík s dramaturgem Janem Gogolou a s týmem na stejnou vlnu naladěných inscenátorů vystihl pronikavě aktuální odkaz Veselky z počátku 20. století. Zvláště v zemi kvapící usilovně s rodinou našich vybraně čestných politiků a kmotrovským příbuzenstvem čtvrtstoletí po sametové revoluci k volbám – s pravděpodobností protrpět si další kocovinu po nich.

K uskutečnění nové revoluce svěřuje mýtický Vernyhora ustrašeným potomkům tajemně mocný Zlatý roh. V rozdělném, neexistujícím Polsku před první světovou válkou fetiš velmi aktuální. Oni ho ale nesvědomitě, utopení ve vodce, potratí i s odvahou revoluci uskutečnit. Rychlík nahradil Zlatý roh možná zbytečně doslovným českým svazkem klíčů.

Jan Grygar (Kněz), Zdeněk Dvořák (Čepec), Dita Kaplanová (Hospodyně), Martin Veselý Ženich), Klára Apolenářová (Hanička), Lucie Končoková (Zoška), Michal Bumbálek (Básník), Jana Štvrtecká (Maryša)

Jan Grygar (Kněz), Zdeněk Dvořák (Čepec), Dita Kaplanová (Hospodyně), Martin Veselý (Ženich), Klára Apolenářová (Hanička), Lucie Končoková (Zoška), Michal Bumbálek (Básník), Jana Štvrtecká (Maryša)

FOTO: Jiří P. Kříž, Právo

Grotesknost národního pinožení se vymstila častěji Polákům než Čechům. Historickou skutečností ovšem je, že za národní ideje, byť z dnešního odstupu naivní, umírali Poláci častěji než Češi. I proti tankům wehrmachtu vyrazila ještě v roce 1939 chrabrá polská jízda.

Naše kocoviny jsou úpornější. „Asi nám chybí moře, otevřená dálka,“ shrnul to za nás výstižně už Jan Skácel. „I náš takzvaný ,demokratismus'  je mně podezřelý. Nedokážeme mít úctu k talentu, charakteru, čistotě myšlení. Naši lidé negují a vysmívají se všemu, co sami nemají... A ničí to buď silou nebo intrikou, či výsměchem.“

Pančovat je tak lidské

Rychlíkova Veselka je posměškem hořkým. Je jím i pojetí postav (Zdeněk Maryška, Bedřich Výtisk, Zdeněk Dvořák, Ondřej Mikulášek, Michal Bumbálek, Petr Bláha, Jan Grygar a další). Stvrzuje ho choreografie Ladislavy Košíkové vycházející z lidové tradice, záměrně však pokřivené. A také hudba Petra Hromádky ironizující hejslovanské nadšení. Na horizontu detail Muchova plátna Slované v pravlasti: Mezi turanskou knutou a mečem Gótů.

Dita Kaplanová (Hospodyně), Klára Apolenářová (Hanička), Michal Bumbálek (Básník), Lucie Končoková (Zoška), za nimi Monika Maláčová (Radová), Petr Bláha (Kašpar), Vratislav Běčák (Kuba).

Dita Kaplanová (Hospodyně), Klára Apolenářová (Hanička), Michal Bumbálek (Básník), Lucie Končoková (Zoška), za nimi Monika Maláčová (Radová), Petr Bláha (Kašpar), Vratislav Běčák (Kuba).

FOTO: Jiří P. Kříž, Právo

Na Veselku si u nás po Listopadu troufli jen Petr Lébl (1998) a nyní Rychlík. V Léblově inscenaci v komorním prostoru Na Zábradlí vyhřezla ironie celistvěji. Rychlík vstoupil ale již do jiného společenského kontextu. Naděje na změnu se rozplynuly a zkažené charaktery u moci přiživily naši kocovinu pančovaným alkoholem.

Národní divadlo Brno - Stanisław Wispiański: Veselka
Překlad Erich Sojka, režie a úprava Břetislav Rychlík, dramaturgie Jan Gogola, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, hudba Petr Hromádka, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, odborný poradce Pavel Popelka. Premiéra 18. října 2013 v Mahenově divadle.

Celkové hodnocení: 65 %