Prý je to první album, které mohli nahrávat bez kompromisů. Posluchač by tedy čekal, že z něho vytryskne dávka lehkosti a v čin přetavených funkčních představ o tom, jak by rocková muzika měla aktuálně znít. Chtít to po téhle kapele je ostatně legitimní, patří momentálně k nejúspěšnějším a nejrespektovanějším na světě.

Výsledek je nicméně rozpačitý. Lehkost v hudbě Kings of Leon je, to ano – více než rutina. Není v ní ale nápaditost, která by nové album zásadně oddělila od pěti předcházejících. Snad je více ovlivněno jižanským rockem a country, vizáž kapely to ale nezměnilo ani neposunulo.

Kings Of Leon: Mechanical Bull

Kings Of Leon: Mechanical Bull

FOTO: Sony Music

Na Mechanical Bull je cítit vliv šedesátkových a sedmdesátkových skupin, jakými jsou The Stooges nebo Thin Lizzy. Kings of Leon jako by tím pádem aktuálně trochu rezignovali na to přiblížit se zvuku svých zatím nedostižných vzorů U2 (což bylo na předešlých dvou albech patrné). Spíše se vrátili k období svého startu a ve stavbě skladeb i aranžích navázali na první dílka. Písničky Supersoaker, Temple nebo Don’t Matter mají tak poctivý rockový základ, že připomínají atmosféru debutového alba Youth & Young Manhood, které vyšlo před deseti lety.

Povšechně jsou nové skladby málo odvážné a naopak lépe vyprodukované, v čemž je zřejmě ona svoboda a lehkost, kterou nahrávání ve vlastním studiu mělo přinést.

Mechanical Bull je i s ohledem na slušné rockové texty příjemnou dávkou pro fanoušky kapely. Nezklamalo a neodchýlilo se z nastolené cesty. V rámci jakési evoluce však měli Kings of Leon svou výsadní pozici na scéně přinejmenším potvrdit, nejenom udržovat.

Kings Of Leon: Mechanical Bull
RCA/Sony Music, 42:31

Celkové hodnocení: 70 %