To ještě netušili, že i Mahen bude vadit. Musel, protože na začátku normalizace objevily se na všech plakátech vylepených po Brně písmeno K na konci slova a kvantita nad A. Tedy Husák.

A po duchu programové „nepravidelné dramaturgie“ musela se avantgardní scéna přejmenovat na Divadlo na provázku. Až do přelomu epoch na konci osmdesátých let.

Oni jsou jako oni

Nebyl by v čele dnešní Husy milovník hereckých pastí a klád, ve skutečnosti však autor formálně i obsahově dokonalých projektů – Čechov Čechům, Svlékání z kůže, Perverze v Čechách, Čapkové na provázku –, kdyby pětačtyřicet let existence proslulé evropské scény neoslavil dvanáctihodinovým happeningem nazvaným výstižně Den extáze.

Vladimír Morávek – po vyhození z Husy, která tak na rozdíl od hradeckého Klicperova divadla přišla o jeho nejlepší tvůrčí léta – vrátil po úspěchu první generace zakladatelů Husu na provázku zase do Evropy.

Do ní si to od profesionalizace (1972) namířili přes všechna ideologická protivenství, tupost vládců a represe StB Eva Tálská, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Boleslav Polívka. Ve Dni extáze vtěsnali aktéři téměř půlstoletí do půl dne, a jakkoli žádný autoportrét nebývá v pohledu do zrcadla dokonalý, výsledný obraz je ve vší různosti sugestivní, fascinující.

Autoři se pokusili potvrdit a obhájit v tom čase v Praze nepředstavitelnou brněnskou soudržnost jedinečné oázy pospolité a široce rozvětvené skupiny přerůstající postupně až do hnutí bičujícího k tvůrčím vzepjetím spisovatele, dramatiky, filozofy, divadelníky, výtvarníky, hudebníky i menší část režimu stejně jako oni vzdorující kritiky.

Den extáze výmluvně rekonstruoval atmosféru dvacetiletého, jen na první pohled marného normalizačního zápasu. Připomněl ale i další dvě desetiletí zklamání z politiky a politiků pohrdajících, dnes už stejně tupě jako sebeidentifikované kůly v plotě, kulturou a vzděláním, tedy i divadlem. Rozšiřuje se propast mezi věděním, uměním a okázalou rychlokvašeností, duchovní a morální nevybaveností. Už je to tu zase: Oni jsou jako oni.

Den extáze, to je příval vzpomínek žijících zakladatelů a pamětníků: Bořivoje Srby, ale i Elišky Balzerové, Borise Myslivečka, Miroslava Donutila, Jiřího Pechy, Josefa Kovalčuka, Františka Hromady, Milana Uhdeho, Miloše Štědroně, Jána Zavarského, Dity Fuxové, Františka Jemelky, Richarda Krivdy, Jaroslava Tučka, Jiřího Pavlici...

Pod obloukem duhy

Nechyběly songy a popěvky Sex Beatles, Meteoru z Prahy, Ukulele Orchestra jako Brno, Janáček Graffova kvarteta, výstupy, skeče, výkřiky, Pechovo troskotání na brigádě v rádiu při načítání jakéhosi úžasu z jarní přírody. Ano, třeba Vesna národů, to bylo jiný kafe!

Začalo to Uhdeho Panta rei aneb Dějinami národa českého v kostce (Pospíšil), Morgernsternovými Šibeničními písněmi (Tálská), Balzakovým Uměním platit dluhy (Scherhaufer) a Borovského Křtem svatého Vladimíra (Pospíšil).

Se zděšením jsem na Dni extáze zjistil, že už jsem také pamětník. A cestou k počítači jsem proto uvažoval, co od prvotního čtyřlístku Husy bych postavil na pomyslnou bednu. Určitě Komedii dell’arte, Karamazovce a Shakespearomanii (Scherhaufer), Příběhy dlouhého nosu, Alenku v říši divů. Patří tam i Na dávném prosu (Tálská), Balada pro banditu, Na pohádku máje, Láska pod gilotinou (Pospíšil) a také Pezza versus Čorba, Šašek a královna a Strašidýlka (Polívka). To všechno Den extáze vyvolal z mlh zase do slavobrány duhy. Pomíjivé jako divadlo.

Kolektiv: Den extáze. Oslava 45 let Divadla Husa na provázku
Režie Vladimír Morávek, dramaturgická supervize Petr Oslzlý, Josef Kovalčuk. Premiéra 22. září 2013 v Domě umění, na Alžbětinské scéně a ve velkém sále Centra experimentálního divadla Brno.

Celkové hodnocení 70 %