Od svých sedmnácti let jste s fotoaparátem stále na cestách. Odkud jste se teď vrátil?

Byl jsem na festivalu Maha Kumbh Mela v indickém Allahabádu. Navštívil jsem ho už potřetí, koná se pouze jednou za šest let a je to obrovské. Sjíždějí se tam milióny lidí a je tam možné vidět nejrůznější bizarní tradice. Pak jsem se vydal do Ladaku, takového malého Tibetu. A protože bylo období zimy, mohl jsem se tam dostat jenom letadlem. Na palubě jsem byl jediný bílý, což by se v létě nestalo, protože tam přistává s turisty jedno letadlo za druhým.

Fotograf a dobrodruh Michal Novotný.

Fotograf a dobrodruh Michal Novotný

FOTO: Právo - Milan Malíček

Musím přiznat, že čím jsem starší, tím dělám raději klidnější věci, a hlavně co nejdéle. Často se do těch míst i vracím. A právě festivaly v jižní Asii nebo české a moravské masopusty jsou pro mě vítaným odlehčením od válek a tragédií.

V Libérii je i pro vidícího bělocha problém se pohybovat, aby někde nezakopl a nespadl do otevřeného kanálu

Který festival byl nejpodivnější?

Uvedl bych to nejprve tím, že si vždycky vzpomenu na jednoho kluka, který u nás kdysi pracoval pro The Wall Street Journal a napsal článek o českých Velikonocích, jak je to strašný svátek, jak se tady ponižují ženy bitím. Bylo to z jeho strany totální nepochopení naší kultury. Mám to jako velké varování pro to, abych věci příliš snadno neodsuzoval.

Poutníci během festivalu Maha Kumbh Mela (Indie, 2007).

Poutníci během festivalu Maha Kumbh Mela (Indie, 2007)

FOTO: archív Michala Novotného

Ale určitě jeden z nejbizarnějších je šíitský svátek ašúra, který se koná v různých zemích. Fotil jsem jeden z největších průvodů v Kalkatě, kde se stovky lidí sekaly meči do hlavy nebo řezaly noži. Všude cákala krev, měl jsem ji na tričku, brýlích i objektivu… Byl to divný zážitek, a přitom oni tím vyjadřují smutek nad smrtí imáma Husajna.

Výjimečně silné jsou vaše série slepců z Libérie a Indie. Jak jste se k nim dostal?

Náhodou. V Libérii jsem byl dělat reportáž o českých vojácích, kteří sloužili v misi OSN, a ten slepecký dům byl kousek od místa, kde jsme v Monrovii bydleli. Chodil jsem tam za nimi asi týden, což je paradoxní, protože když jsem pak za to dostal cenu World Press Photo, cítil jsem se až trapně, když si uvědomíte, že v kategorii Každodenní život obvykle vítězí věci, na nichž fotografové pracují měsíce, ne-li roky. A já jsem to tam „postřílel“ za týden a jel jsem pryč. Sám už to nedělám.

Dětská práce v Bangladéši (jaro 2012).

Dětská práce v Bangladéši (jaro 2012)

FOTO: PRÁVO – Milan Malíček

Další soubor vznikl v severní Indii, kam jsem přijel dělat sérii o józe. Chodil jsem po ašrámech a hned vedle jednoho mě místní zavedli do školy pro slepé – ukázal jsem jim totiž svou knížku a je zaujala předešlá reportáž z Libérie. Bylo to fantastické setkání, s klukama jsem strávil celý měsíc.

Jaká to byla zkušenost?

V obou zemích v zásadě stejná. V Libérii je i pro vidícího bělocha problém se pohybovat, aby někde nezakopl a nespadl do otevřeného kanálu. A slepci si tam v klidu odejdou ze své školy, s bílou holí se vydají po nevyasfaltované cestě, kde se furt něco válí, na hlavní silnici. Tam si zastaví taxi a odjedou za kamarády do centra města. V Indii jsem potkal učitele, který každý den dojížděl vlakem z městečka asi padesát kilometrů vzdáleného a od nádraží ještě do školy chodil po neupravené cestě asi tři kilometry. A zvládal to bez problémů

Jinak všichni byli velice stateční a těšili se na budoucnost – že budou cestovat nebo třeba pracovat jako účetní. A to v zemi, kde nemají práci ani normální lidé.

Cenu Czech Press Photo mimo jiné získal váš snímek z pohřbu po newyorské tragédii 11. září 2001. Přitom do Ameriky jste málem ani neodjel, je to tak?

S kamarády jsme tehdy byli v Dunajské deltě, když mi volal šéfredaktor, ať okamžitě odjedu do New Yorku. Tak jsem sedl na nějaký traktor, který mě převezl přes ostrov, pak jsem si pronajal loďku i s chlapíkem, který pašoval cigarety do Ukrajiny, a vyrazil jsem do New Yorku. Dostal jsem se tam s několikadenním zpožděním, kdy se na Ground Zero už nedalo dostat, takže jsem chytal fotky z dálky. V té době byly, vyjma pohřbu požárního kapitána, který jsem vyfotil na poslední chvíli cestou na letiště, hlavní emoce pryč. To ocenění jsem fakt nečekal.

Snímek vznikl během výcviku vojáků v Afghánistánu (2008).

Snímek vznikl během výcviku vojáků v Afghánistánu (2008).

FOTO: archív Michala Novotného

Od mládí máte neklidné nohy. Vjednom rozhovoru jste přiznal, že už jako patnáctiletý kluk jste chtěl s kamarádem emigrovat.

To už je dávno. Celá akce byla slušně rozjetá, měli jsme namířeno přes Maďarsko do Rakouska. Měli jsme už sbaleno, věci uložené na hlavním nádraží, kamarád před tím sebral rodičům úspory a nakoupili jsme za ně zlato v klenotech. Nakonec to nevyšlo, protože jeho rodiče na to přišli a překazili nám plány.

Ale pár let nato jsem se sám vydal stopem do Sýrie. Měl jsem představu, jak budu o cestách psát a fotit a budu se tím živit, což bylo tehdy úplně nereálné a dneska hodně těžké.

Taková romantická představa mladého dobrodruha?

Tehdy jsem četl knížky od různých cestovatelů, třeba Richarda Halliburtona, který se takhle živil. Byla to trochu naivní představa, ale nakonec můj článek vyšel v ostravském časopise. Pak jsem odjel do Jugoslávie, to jsem rodičům řekl, že jedu na Silvestra s kamarádem na Šumavu. Dostopoval jsem do Osijeku, kde jsem moc nevěděl, co dělat. Ocitl jsem se na frontě, byl podvečer, tak jsem si postavil stan na předměstí. O půlnoci se ozvala palba a Osijek ze strany, kde jsem spal, napadli. Takže jsem stan strhl a ležel několik hodin pod přestřelkou a říkal jsem si, že jestli se z toho dostanu, tak pojedu maximálně tramvají do Braníka. Z téhle cesty mi vůbec poprvé otiskli fotografii v novinách. No a pak jsem vyrazil do Náhorního Karabachu, kde zuřila válka…

Takhle tedy začala kariéra fotografa-samouka?

Ano, metodou pokus omyl, což se hodně zlepšilo s příchodem digitálů. Dřív jsem měl spoustu fotek neostrých, ale naštěstí se vždycky našly nějaké dobré. S publicistikou to bylo ze začátku z nouze ctnost, protože když jsem někam přinesl fotky, každý chtěl i text.

Indičtí zápasníci kushti (2004).

Indičtí zápasníci kushti (2004)

FOTO: Michal Novotný

Jak byste popsal výjimečnou fotku?

Dobrá fotka je ta, kterou si lidé pamatují nějaký čas. Pokud se na fotografii podíváte a v tu chvíli na ni zapomenete, je nanejvýš průměrná. Já dělám výběr intuitivně, a když dávám dohromady tematický celek, snažím se o úplný příběh. Nějaká estetika je pro mě vyšší dívčí. Vysvětlím vám to na jednom případu. Když jsem jel do Oděsy, věděl jsem, že tam na ulici děti berou ty nejtvrdší drogy. Pobýval jsem tam v létě čtrnáct dní s dvěma partami, a když jsem přijel domů, zjistil jsem – i když to bylo hrozně šokující a měl jsem deset patnáct silných fotek, na kterých si děti píchají drogy a řvou u toho bolestí – že jako příběh to vůbec nefunguje.

Vypravil jsem se tam ještě jednou v prosinci, abych z toho mohl postavit lepší story. K těm letním fotkám jsem přidal třeba kluky, jak v zimě promrzlí kouří v kanále.

Jak vás práce fotoreportéra změnila?

Doufám, že jsem si víc uvědomil, co je důležitější. Viděl jsem hodně lidí umírat nebo nešťastných z toho, že někoho zabili, přesto se na svět snažím dívat optimisticky a z některých věcí si prostě nedělat nervy. Ale nejsem si jistý, jestli by s tím souhlasila moje přítelkyně.