Hlavní obsah

Portishead plní podmanivosti

Novinky,

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Praha

Středeční pražské vystoupení Portishead bylo velkou splátkou minulosti, protože tyto osobité představitele trip hopu jsme v Čechách neměli možnost vidět, ačkoli v devadesátých letech přijela do Prahy skoro každá významnější kapela.

Foto: Charm music

Portishead na koncertě.

Článek

S lety jejich spojení postpunku s hip hopem, střídání uvolněných rytmů s našlápnutými elektronickými basovými linkami okořeněných scratchingem a doplněným působivým zpěvem Beth Gibbonsové, která ani v uvolněných pasážích neztrácela naléhavost, už nepůsobilo překvapivě jako zjevení, ale mnoho na podmanivosti neztratilo. Portishead zůstali znepokojiví stejně jako v dobách, kdy na hudební scéně převažovala přímočarost, jakou přinášel grunge, který smetl z žebříčků Michaela Jacksona, i rave a přímočarý rap.

Navazovalo na odkaz potemnělého postpunku, jehož ohlasy byly patrné ve vedení celkem jednoduchých linek kytary a basy, na nimiž ale zněly místo sól divoké scratche jako v Cowboys, jimiž koncert vrcholil.  V rychlejších písních, jako bylo hned úvodní Silence, se zase objevovaly jasné ohlasy basových linek syntezátorů typických pro EBM.

Kontrast k propracovaným aranžím představoval lehce dětský, přesto však emocí plný hlas zpěvačky, v jejíž intonaci byla patrná inspirace křehkostí Liz Fraserové i Kate Bushové, ale také tvrdé zkušenosti Marianne Faithfulové dobře obeznámené se zakouřenými pajzly, do nichž se hodí brechtovský repertoár.

Naživo však přece jen propojení všech prvků trochu ztrácelo integrálnost, nesnoubily se tak dokonale jako na geniálních nahrávkách, někdy některý nástroj nebo hlas vyčníval, což však zase umožnilo lépe poznat stavbu skladeb a odhalit, odkud který prvek přišel, z jakého stylu Portishead v té které skladbě čerpali.

A záběr mají skutečně široký, Machine Gun postavený na brutální základní smyčce, jejíž kovový sound byl dále distortován, se blížil až k industriálu, naopak úvod Wandering Star měl až folkovou křehkost, i když stál na zpomaleném rytmu hip hopu. Představitelé trip hopu mnohdy přehrávali groovy z maxisinglů na 33 otáček za minutu. A Sour Times se zase nesly v duchu soundtracku ovlivněnému lounge music šedesátých let.

Koncert také umocňovaly stylově zvolené videoprojekce, často mono nebo bichromatické, mnohdy roztřesené, což dobře ladilo s využitými praskoty desek. V devadesátých letech by to byl absolutní zážitek, i s takřka dvacetiletým odstupem však šlo o nadprůměrný koncert.

Hodnocení: 80 procent

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám