V Dvořákově síni Rudolfina předvedl svůj osobitý interpretační styl, založený na maximální koncentraci k hudební esenci písně. K tomu plně využil svého jedinečného hlasu s nádherně barevnými hloubkami a jemným zvukem. Pro Goerneho je emotivní atmosféra písně důležitější než její příběh, takže například z Beethovenových Šesti písní, op. 48 se redukcí slok stala vlastně píseň jediná, což nemusí být pro každého akceptovatelné.

Večer vůbec působil dojmem, že auditorium naslouchá nekonečné romantické písni, z níž se jen tu a tam vynořovaly určité celky, především Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy, op. 121, zatímco druhá polovina již splývala v elegii na téma noci, měsíčního svitu, smrti a smíření.

Goerne se plně opájel hudbou i svým přednesem a místo publika (k jehož polovině byl ostatně téměř neustále otočen zády) vnímal spíše klavíristu Pierra-Laurenta Aimarda. Jeho dokonalý výkon se výrazně podílel na intimním hudebním zážitku z nevšedního pěveckého recitálu.