Pod nimi se krčí diváci ve frontách před kiny, stejně jako hosté vystupující z limuzín před čvachtajícím červeným kobercem. Uvnitř se odpařují boty, kabáty a teplé svetry.

V kavárnách a restauracích je volněji než jindy – kdo se vejde, sedí radši na schodech uvnitř paláce a čeká, až začne ve kterémkoli sále další film. Je skoro jedno jaký, hlavně že je sucho a teplo…

Takové byly první čtyři dny canneského festivalu, kdy se o počasí mluvilo víc než o filmech a leckdo s vážnou tváří a stopou hysterie v hlase tvrdil, že uvedením restaurovaných Paraplíček ze Cherbourgu v sekci Cannes Classics si festival o tohle počasí řekl.

V neděli vyšlo slunce a lidé se začali opatrně uvolňovat z napětí a mizerné nálady. Příroda je zkrátka přece jen pořád ještě mocnější než umění – a slunce zahřeje víc než sebevětší hvězda.