Článek
Název je odvozen od kruhového druhu žaláře, kde dozorce má možnost sledovat vězně v každičkém okamžiku. Vznikl z latinského „pan“, tedy vše, a „optikon“, sledovat.
A právě do tak pojmenovaného sociálního domova s několika nezletilými chovanci se dostane Anais za napadení policistky, která je dosud v kómatu a podle dalšího zdravotního stavu se bude odvíjet i její obvinění.
Je to výkřik zoufalství v civilizaci, která tak ráda hodnotí své dějiny, kádruje, vrací se k tomu, co kdo měl kdy učinit a neučinil, a v níž někteří cynicky sledují zisk jako božské zjevení a jiní se se snaží druhým pomoci snad se jen nadechnout. Další „jen“ tak přežívat. Taková se může zdát i Anais, jejíž příběh zdůrazňuje vynikající překlad Markéty Musilové.
Tátu a mámu nepoznala, od sedmi let vystřídala čtyřiadvacet míst pobytu, za poslední čtyři roky se stěhovala sedmadvacetkrát. A pojednou se ocitla v Panoptikonu, kde má každý z vrstevníků svůj charakter, stejně jako důvod, proč je tam.
Příběh autorky s podobným osudem, která však dokázala vystudovat školu a pracuje ve vězeňství, ukazuje potřebu zájmu, lásky, kamarádství i úctu před smrtí, kterou cítí každý z Panoptikonu. S nadějí, že potká milovaného Jaye nebo se aspoň podívá do Paříže, kde musí být krásně a dá se začít „nový“ život.