V SuperStar před dvěma lety s vámi zpívali dnes poměrně úspěšní Lukáš Adamec, který soutěž vyhrál, Gábina Gunčíková nebo Celeste Buckingham. Jste s nimi v kontaktu, sledujete je?

Žijeme v době, kdy nám na Facebooku každý den přibývají přátelé, které vlastně ani neznáme. SuperStar je ale podle mě geniální způsob, jak přátele dokonale poznat. My, kteří jsme v tom finále byli, víme, jak se chováme při stresu, radosti, štěstí i smutku, víme o svých náladách, i jak spolu můžeme v té či oné situaci mluvit.

Producent Aleš Zenkl, který se mnou na nové desce pracoval, jednou řekl, že kdo dnes dělá hudbu, je blázen

Když soutěž skončila, každý jsme začali dělat to své. Zůstali jsme ale v kontaktu, psali jsme si, volali. Postupem času to samozřejmě opadlo, takže pokud jde například o mě, jsem ve spojení jenom s Celeste a na koncertech se občas setkám s Lukášem nebo Gábinou. Každý z tehdejších finalistů dělá hudbu, systém pop music ale nevyhovuje všem, takže to někteří dělají po svém.

Vám pravidla pop music vyhovují?

Nestěžuju si. Je mi sedmnáct a dělám, co mě baví. Miluju svou práci, která je navíc můj koníček. Jasně, je to těžké. Rádia naše písničky moc nehrají, takže musíme pořád vymýšlet něco, abychom byli fanouškům na očích.

Producent Aleš Zenkl, který se mnou na nové desce pracoval, jednou řekl, že kdo dnes dělá hudbu, je blázen. Myslím, že je to pravda. Jakmile skončila SuperStar, všechno v mém životě se zrychlilo a vše se točí kolem hudby. Přátelé šli stranou, rodina také. Rozhodl jsem se ale do toho jít, takže jsem spokojený. V těchto dnech nicméně musím myslet i na maturitu, kterou skládám.

Jste tedy tak trochu blázen?

Jsem fanatik. Třeba i kvůli tomu, že jsem se rozhodl nejít klasickou cestou. Neřekl jsem si, že budu dělat mainstream, který budou hrát rádia. To mě nikdy nelákalo.

Na Slovensku i v Čechách je spousta šikovných zpěváků a muzikantů. Mají však velmi málo prostoru pro svou prezentaci. Klasickým příkladem jsou rádia. Když jste ve Francii a posloucháte tamní rádio, slyšíte francouzské písničky. V Itálii slyšíte italské, v Polsku polské. Když ale přijedete do Čech a na Slovensko, slyšíte americkou a britskou produkci. Na Slovensku je to ještě horší, v Čechách máte aspoň toho Kluse.

Třeba není česko-slovenská hudba konkurenceschopná.

Podle mě je to obrovský začarovaný kruh. Když jsme začali nahrávat novou desku, připravili jsme dvě písničky v angličtině, podřídili je tomu, co se u nás v rádiích hraje, dostaly moderní zvuk. Nakonec jsme ale pochopili, že tudy cesta nevede, protože to nebylo upřímné. Děláme tedy písničky, které podle mě spadají do žánru britpop se slovenským textem a baví nás. Chci udělat všechno pro to, aby se v rádiích hrála česká a slovenská hudba.

Všechny písničky na albu jsou vaše?

Ano, napsal jsem si hudbu i texty. Ale nemám návod, podle kterého skládám a píšu. Jednou to jde, jindy zase ne. Stalo se mi, že jsem nebyl schopen napsat půl roku písničku. V tu chvíli jsem měl pocit, že už třeba nikdy nic nenapíšu. Strašně mě to ničilo. Pak se to ale protrhlo, napsal jsem jich několik a bylo to zase dobré. Jsou to věci mezi nebem a zemí…

Jaká máte kritéria pro dobrou písničku?

Když si nějakou pustím, jsem nejšťastnější, pokud se v ní najdu. Jakmile si jasně představím, o čem zpěvák zpívá, začnu na to myslet a prožívám to s ním. Tohle propojení mě baví a byl bych rád, kdyby se podobně dařilo i mým skladbám.