Článek
Ačkoli je tento milovník figurativního skupinového aktu často spojován s rakouským uměleckým prostředím (mezi jeho přátele patřili Schiele či Klimt), můžeme ho díky jeho rodišti na Opavsku považovat i za tvůrce tuzemského. Zvláště když nějakou dobu působil a vytvářel svá díla v severních Čechách i v Brně.
Ovšem umění nezná politických hranic, a tak je Rudolf Koppitz především všestranně talentovaným fotografem. A výstava v moravské metropoli jej představuje z několika výtvarně ideových pohledů. Je třeba poznamenat, že, možná i díky přátelství s malíři, v době experimentů ctil klasickou linii a odkazoval své příznivce spíše k expresionismu či symbolismu než k avantgardě. Jeho rozmach sahá od dokumentární fotografie přes momentky i výrazné portréty až k přírodním motivům, a především aktům.
Slovo „především“ neznamená, že by výstava stála a padala s fotografiemi nahých těl a zbytek byl upozaděn. Spíše musíme toto téma akcentovat, neboť na něm je nejhmatatelněji patrný Koppitzův tradicionalistický pohled na krásu jako takovou. Krásu vyjádřenou cudností nahého těla.
Právě cudnost je to, co z jeho prací vyčnívá. U aktu lze tento moment chápat jako klíčový. Například v díle Pohybová studie stojí kompoziční a vizuální složka na kontrastu nahého, smyslně prohnutého ženského těla v prvním plánu a tří černě oděných dam s „nahými“ chodidly. Protiklad nahoty a rubášů, ňader a chodidel či vyzývavosti a zdrženlivosti je to, co je na snímku přitažlivé.
Toto dílo má v sobě vše, co je pro Koppitze typické. Emotivnost, tajemství i pokoru a úctu k lidskému pokolení.