Článek
Co vás vlastně přivedlo k swingu a jazzu?
Na začátku jsem založil bigbítovou kapelu, zásadně uchvácen triem Cream. Po prvním vystoupení se ale rozpadla. To, že mé další kroky vedly k jazzu a swingu, zapříčinily dva důvody. Jednak mě posun bigbítu k hard rocku přestal bavit a já se ohlížel jinam, a pak bylo naprosto zásadní moje setkání s Pavlem Klikarem.
V čem?
Zakládal Originální pražský synkopický orchestr a v roce 1976 mi nabídl post zpěváka.
Hráli jste americký jazz, případně vzpomínali na první republiku. Neměli jste problémy s cenzurou?
Asi jako všichni. Anglicky samozřejmě nešlo zpívat do médií. Pamatuji si na jeden vážnější incident, který se nám pak v budoucnu trochu vracel. V roce 1980 na jazzovém festivalu kapela pro velký úspěch přidávala a nás nenapadlo nic lepšího než zahrát Je na západ cesta dlouhá.
Zpíval jste tehdy skutečnou angličtinou?
Musím říci, že jsme měli strašné štěstí, protože nás po pár koncertech objevil americký režisér animovaných filmů Gene Deitch, který žije v Praze. Velice nám pomohl. Ze starých praskajících nahrávek pro nás dešifroval nesrozumitelné texty.
Uvažoval jsem o natočení filmu na motivy života Oldřicha Nového
Protože vyrůstal v Chicagu, znal tamní jazzový slang a dokázal tak vychytávat i nejjemnější nuance. Bez něj bych byl ztracen.
Bylo těžké v roce 1995 opustit Originální pražský synkopický orchestr?
S Pavlem Klikarem trvala má spolupráce šestnáct let a musím říct, že jsem se od něj opravdu hodně naučil. Bez přehánění je to geniální hudebník a kapelník, ale také velice silná, vyhraněná osobnost. No a když jsou dva kohouti na jednom smetišti, dostanete se do stadia, kdy je lepší se v klidu rozejít. Tak jsem zkrátka odešel a postavil Melody Makers. Ze začátku to nebylo jednoduché, hlavně z hlediska hráčského obsazení. Teprve po letech se naše sestava ustálila a teď se Malody Makers nacházejí ve šťastné fázi, spolupracujeme s vynikajícím trumpetistou Jurajem Bartošem a já jsem opravdu nadšen.
Jste i režisér. Jak jste se dostal k režii opery, která pojednává o vítězství našich hokejistů v Naganu?
Vlastně k tomu došlo náhodně, jako záskok. Hokej mě baví, fotbal už méně. Nicméně na Ligu mistrů se dívám coby nadšený přívrženec FC Barcelona. A když mě oslovili, abych vstoupil do týmu, který operu Nagano připravuje, dost jsem se bál. Představa, že mám debutovat rovnou v Národním divadle, mě dost děsila. Ale spolupráci s Jaroslavem Duškem nešlo odolat. Vlastně jsem dotvořil a definitivně zrealizoval jeho vizi. Snažil jsem se vtipnému, provokativnímu a hodně metaforickému libretu vtisknout pojetí normálního příběhu. Na premiéře byl bývalý brankář Jirka Holeček a byl z představení nadšený. Fakt je, že momentálně mě režie baví mnohem více než herectví.
Neláká vás udělat životopisný film například o Oldřichu Novém?
A víte, že jsem před několika lety skutečně uvažoval o natočení filmu na motivy života právě Oldřicha Nového. Jenže nemám moc rád životopisné filmy, tak z toho nakonec sešlo. Ale shodou okolností s kamarádem Martinem Vačkářem píšeme scénář k filmu inspirovanému osudy skladatele Jiřího Traxlera. Nebude to životopis, ovšem diváci tam najdou mnoho skutečných událostí z jeho života. Bude se odehrávat hlavně v takzvaném nylonovém věku, tedy v prvních poválečných letech.
Kdyby byla možnost, vyměnil byste dnešek za dobu první republiky?
Kompletně. To, co se děje dnes u nás ve společnosti a v politice, by tenkrát neprošlo.