Vaše dosavadní hudební cesta má tři zastávky – Brno, Prahu a New York. Jaká je jejich důležitost?

Nejsem si úplně jist, jestli Brno byla má první hudební zastávka. Narodil jsem se tam, takže jsem si ho nevybral. Nemohl jsem vlastně ani za přesun do Prahy, protože šlo o rodinné stěhování. Bylo mi patnáct a nevěděl jsem, co se sebou budu v dalších letech dělat.

V Praze jsem nastoupil na gymnázium, žádná hudební škola nebyla v plánu. Praha mě ale k hudbě takříkajíc nakopla. Kdybychom se do ní tenkrát nepřestěhovali, asi by nenásledovalo nic z toho, co jsem pak zažil. A New York? Dodnes pořádně nevím, co mě to popadlo. Kdybych tenkrát věděl tolik, co vím teď, byl bych asi při rozhodování větší srab.

Život v Praze byl nádherný, užíval jsem si ho. Po jisté době se ale dostavila touha jít hlavou proti zdi a vidět, co se se mnou stane.

Když budete v New Yorku potřebovat do své kapely bubeníka na hraní v pátek večer, stačí, když se po něm začnete shánět v pátek ráno

A co se v New Yorku stalo?

Mnoho zásadních věcí. Například jsem začal hrát v kostele pro černochy. Doteď se mi tomu nechce věřit, i když už si mohu říct, že mé výkony jsou na úrovni a zvládám to. První dva roky však musely být hrozné i pro návštěvníky kostela.

Dennodenně jsem překonával myšlenku, že jsem už moc starý na to, abych začínal od nuly. V Česku jsem měl dobře nastartovanou kariéru a dosáhl jsem na hudební scéně dobrého postavení. V New Yorku jsem musel na všechno zapomenout a s pokorou přijmout fakt, že v novém světě a nové hudbě, kterou jsem si vybral, jsem nic.

Také jsem musel respektovat skutečnost, že v mém životě bude všechno o deset let posunuté. Dnes už mi to nevadí.

Čeští muzikanti, kteří hrají v našich kostelech, nejsou zpravidla zrovna extratřída. Jak je to v Americe?

Tam je to úplně jiné. Pro věřící je muzika jednou z nejdůležitějších věcí, které v kostele jsou.

Hudba má tu vlastnost, že působí na emoce přímo, bez pomoci jiného vjemu a bez jakýchkoli bariér. Nemusíte ji nutně chápat, i když jí nerozumíte teoreticky, stejně na vás působí. Věřící v Americe to vědí a pomáhá jim to.

V tamních kostelech si vydržují pouze dobré muzikanty a ty zaměstnávají. Dobře je platí a vyžadují, aby nehráli po světě, ale jenom v jejich kostele a pro ně. Je tam takhle zaměstnána spousta skvělých hudebníků, které nikdo ve světě nezná, jelikož nemají důvod budovat další kariéru. Hrají v kostele, mají se dobře a dělají jenom to. Já měl štěstí, že jsem dostal šanci žít takhle také.

Není to pro muzikanta trochu demotivující?

Vůbec ne, ale záleží především na něm. Neustále cvičím, snažím se zlepšovat, učím se nové kompozice, přes týden chystám skladby pro mše. Při té práci ale existuje spousta elementů, které jsou nepředvídatelné. Je tedy nutné být jako muzikant všestranný. Když se například pastor rozhodne, že při kázání začne zpívat nějakou píseň, kterou si třeba právě vymyslel, je potřeba se k němu připojit a doprovázet ho. Neustále musím dávat pozor na to, co se při mši děje. A musím být stále připravený.

Jste jako bílý hudebník v amerických kostelech, kam chodívají hlavně černoši, rarita?

To určitě. Naštěstí jsem se už dostal do pozice, kdy lidé vědí, že hrát umím a respektují mě.

Říkáte, že jste se svou prací spokojený. Rezignoval jste jako hráč na klávesové nástroje Hammond na svou kariéru?

Do jisté míry ano. Rezignoval jsem nejenom na kariéru jazzového muzikanta, ale rezignoval jsem i na svou sólovou dráhu a na kariéru v Čechách. Nemohu sedět na více židlích, tím spíš, když jsem jako hráč v kostele spokojený. Možná se to někdy změní, ale v tuhle chvíli je má priorita jasná.

Jaký je v New Yorku život jazzového muzikanta?

Nic moc, protože tam hraje každý, a dobře. Když budete potřebovat do své kapely bubeníka na pátek večer, stačí, když se po něm začnete shánět v pátek ráno. Bez problémů seženete nejméně tři, kteří budou dobří a budou mít volno.

Každý se tam samozřejmě snaží ulovit velký kšeft, to znamená jet na turné s nějakou velkou hvězdou. Někomu se to daří, někomu ne. Já mám ale to štěstí, že jsem zaměstnaný v kostele, vlastně teď už ve dvou, a chci to dělat. Skýtá mi to stabilní a velice dobrý příjem.

Měl jste při odletu do New Yorku sen, že se stanete respektovaným jazzovým hráčem?

Trochu ano, ale spíš jsem odletěl proto, že jsem nevěděl, co se sebou. První dva roky jsem se hledal, a pak přišla nabídka jít do kostela a věnovat se gospelům.

Jste jako muzikant aktivní i mimo kostel?

Momentálně píšu hudbu k jednomu krátkému filmu. Občas mi někdo zavolá, abych s ním šel hrát, a sem tam mi také zavolají, abych něco natočil ve studiu. Každé pondělí chodím hrát na r’n’b jamy, na které docházejí různí zpěváci, a já se tam učím repertoár, který se mi hodí do kostela. Působím také v CPR Electriu, ve kterém se mnou v New Yorku hrají další Čech, mladý Karel Růžička, a Američan Russel Carter. Tento měsíc nám vyjde album. Bude pro mě dost atypické, jsou na něm sice Hammondy, ale je tam i hodně elektroniky.

Na konci roku vyjde ještě mé profilové album, které se ponese spíše v duchu gospelu a r’n’b.

Nestýská se vám někdy po domově?

Ani ne, protože tam na stesk nemám čas. Navíc se mi v New Yorku žije skvěle, mnohem lépe, než by se mi žilo v Čechách. Mám ze sebe dobrý pocit, cítím, že rostu, baví mě to a jsem spokojený. Navíc se v Americe člověku asi nestane, že by ho najednou přepadlo přesvědčení, že už není kam jít.